Batakové ze Sumatry

Batakové až do počátku 19. století praktikovali rituální kanibalismus. Když se někdo z obyvatel kmene prohřešil, byl odsouzen k popravě setnutím hlavy. Nejvyšší představený vesnice pak snědl syrové srdce a játra popraveného.

Indonéská republika, čtvrtá nejlidnatější země světa obývaná z 87 % muslimy, se táhne jako most od asijského k australskému kontinentu. Rozkládá se na více jak 13 600 ostrovech v délce 4 800 km mezi Jihočínským mořem, Indickým a Tichým oceánem. Indonésané ji nazývají TANAH AIR (Země a voda).

Jezero Toba

Kolem roku 3000 př.n.l. přišly do této oblasti první kmeny z jihoasijské pevniny. Mezi 7. a 15. stoletím tvořily hinduisticko-buddhistické říše první mocenská centra, z nichž se začal vyvíjet státní svaz zasahující celé souostroví. Mezi 14. a 16. stoletím proběhla násilná islamizace, která se nedotkla jen ostrova Bali a některých vnitrozemských oblastí.

Některé oblasti byly později zasaženy vlivem křesťanských misionářů - včetně oblasti kolem Danau Toba v centrální části ostrova Sumatra. Jezero Toba bylo vytvořeno zalitím kráteru po rozsáhlé erupci sopky před 75 000 lety. Tento kráter je největším a nejhlubším na světě s průměrnou hloubkou 450 metrů (v některých místech až 800 metrů).

Jezero Toba leží ve výšce 906 metrů nad hladinou světového oceánu a jeho plocha činí 1 265 km2 . Nejsevernější výběžek jezera Toba od nejjižnějšího je vzdálen 90 kilometrů. Oblast kolem jezera Toba byla vždy domovem Bataků. Uprostřed jezera se rozprostírá ostrov - Samosir, s velikostí srovnatelnou se Singapurem. Žije zde na 120 000 lidí (hustota obyvatelstva je zde dvakrát větší než ve zbylé části Sumatry). Většina z nich sídlí na úrodném pruhu země rozkládajícím se kolem hladiny jezera. Když britský cestovatel William Marsden po svém návratu ze Sumatry v roce 1783 podal zprávu o království kanibalů s velmi vyvinutou kulturou a písmem, byl tehdejší „civilizovaný“ svět šokován.

Batakové

Batakové se stali podnětem k rozsáhlému vědeckému bádání. Bylo zjištěno, že jsou potomci neolitických horských kmenů, které vyhnali Mongolové z jejich původního území v oblasti dnešního severního Thajska a Barmy. Když dorazili na Sumatru, nesetrvávali dlouho na mořském pobřeží, ale vydali se dále do vnitrozemí. Po několikatýdenním putování objevili jezero Toba, kde se usídlili a žili zde v naprosté izolaci od okolí dlouhá staletí.

Nejcharakterističtějším rysem Bataků je jejich bojechtivost. Jednotlivé osady se mezi sebou téměř bez ustání svářily. Z tohoto důvodu nebyly nikdy budovány mezi jednotlivými usedlostmi cestičky, ani stavěny mosty. Všechny osady byly obklopeny živým, 10 metrů vysokým neprostupným plotem z bambusu, s dobře stráženým vchodem pouze z jedné strany. Život se odehrával v tradičních dřevěných domech, jejichž obytná část se nacházela 1-2 metry nad zemí.

Tato část domu byla vlastně jednou velkou místností bez pevných vnitřních stěn, kde žilo někdy i tucet rodin. V noci se spouštěly z trámů rákosové rohože poskytující jednotlivým rodinám alespoň trochu soukromí. Světlo pronikalo do tmavého domu pouze jediným malým otvorem - dveřmi, do kterých se vstupovalo po krátkém žebříku. Spodní část domu byla určena pro hospodářská zvířata - kozy, krávy a prasata - a sloužila i jako skladiště obilí. Typická šindelová střecha tvarem připomínala býčí rohy. Tento tvar střechy je rozšířen po celé Sumatře a váže se k němu legenda o dlouhotrvajícím boji mezi sousedními ostrovy Jáva a Sumatra. Jak praví tato pověst, kdysi dávno mezi sebou vedli spory bohatí obyvatelé Jávy a chudí lidé ze Sumatry.

Neustálé války a nepokoje sužovaly oba ostrovy, až jednoho dne se nejvyšší představitelé dohodli, že je potřeba tuto situaci už jednou provždy vyřešit. Uspořádali zápas, kdy mezi sebou měli bojovat dva býci, jeden z Jávy a druhý ze Sumatry. Na Jávě měly však býčí zápasy dlouhou tradici a tak Jávané postavili do arény toho nejztepilejšího býka. Na Sumatře tento druh zábavy nebyl tolik rozšířen, a tak Sumaterci vybrali jen malého býčka. Když malý býček uviděl v aréně svého souputníka, netušil, že má s ním bojovat a myslel si, že je to jeho matka, která mu dá napít. Motal se kolem vzrostlého býka tak dlouho, až si o jeho malé růžky bojovník z Jávy rozpáral břicho a zemřel. Jávanům nezbylo nic jiného než přiznat prohru a ukončit tak ve prospěch Sumatry spor mezi oběma ostrovy.

Kanibalové devatenáctého století

Batakové až do počátku 19. století praktikovali rituální kanibalismus. Vždy, když se někdo z obyvatel kmene prohřešil proti místnímu zvykovému zákon tzv. adatu, bylo svoláno veřejné shromáždění. V případě, že obyvatelé kmene uznali jedince vinným, byl odsouzen k popravě setnutím hlavy. Nejvyšší představený vesnice pak snědl syrové srdce a játra popraveného, a zbytek shromáždění musel okusit jeho krve. Tělo bylo rozsekáno a povařeno společně s masem z jeho psů. V případě, že nevlastnil žádného psa, byli k tomuto účelu použiti jakýkoliv jiní psi, a tento pokrm byl potom servírován rovným dílem všem členům vesnice. Zbytky těla byly vhozeny do jezera, aby uspokojili duchy, kteří tam žili. Tři dny od popravy nesměl nikdo vstoupit do vod jezera, prát nebo rybařit v něm . Krvavé popravy sloužily jako odstrašující případ toho, jak skončí ve vesnici všichni zločinci a vrazi.

Samosir

Obyvatelé Samosiru až do příchodu holandských křesťanských misionářů v roce 1817 žili tradičním způsobem života, vyznávali animistické náboženství, věřili v duchy a černou magii. Hlavní slovo ve vsi měl mág - šaman, který měl za úkol oddávat, přivolával déšť, léčil, prováděl pohřby a podobně. Pohřbívalo se do speciálních třípatrových hrobek. První, nejprostornější patro, mělo vždy tři samostatné kóje, kam se pohřbívalo tělo v rakvi na dobu dvaceti let. Po uplynutí této doby se tělo vyjmulo, rozřezalo a uložilo do prostředního menšího patra. Po dalších dvaceti letech bylo tělo opět vyjmuto a po zpopelnění uloženo do nejvyššího stupně rodinné hrobky. I když Batakové dnes žijí roztroušeni po celé Indonésii, musí být pohřbeni právě na Samosiru.

V dnešní době naprostá většina z nich vyznává protestantismus, a proto jsou tradiční hrobky ozdobeny kříži. Avšak mnozí stále praktikují některé prvky původního animistického náboženství. Věří například v astrologii nebo vyznávají tzv. tondi. Tondi je podoba duše, základ lidské individuality, o které se říká, že se vyvíjí ještě před narozením člověka. Po celou dobu života se drží v blízkosti tělesné schránky. Někdy se však vzdálí a v té chvíli člověk onemocní. Je nutné potom tondi poskytnout obětní dary, aby se umoudřila, vrátila se do blízkosti těla a pomohla nemocnému uzdravit se. Většina turistů, kteří přijedou na Danau Toba se ubytovávají na poloostrově Tuk Tuk. Kdysi toto místo zažívalo velký rozkvět cestovního ruchu, ale v dnešní době politické nestability je poněkud zašedlé a turisté se sem z neopodstatnělého strachu bojí jezdit. Nedaleko odtud leží vesnička Ambarita, kde se nachází malé muzeum s tradičními batackými domy a lidojedským popravištěm.