České dediny v rumunskom Banáte

Vždy som závidela Brazílčanom, ktorých som spoznala na Erasme v Portugalsku. Idú si cez pol sveta do cudzej krajiny, no a napriek tomu sa cítia podobne ako doma. Rozprávajú totiž rovnakou rečou.

Až teraz som spoznala aký je to pocit, prechádzať sa po neznámych uliciach, kde Vám na pozdrav s úsmevom odpovedajú rovnakým jazykom. Sme v Banáte, v rumunskej časti, kam takmer pred 200 rokmi odišli české rodiny za vidinou lepšieho života. Že ale opak bol pravdou, a z veľkej časti (najmä tej technickej a priemyselnej) pravdou stále zostáva - to sa dočítate v každom sprievodcovi. O tom ale písať nechcem...

Za Čechmi do Rumunska

Zavediem Vás aspoň písaním medzi miestnych, do tunajších krajov a mravov. Rozhodne ale stojí za to, všetko vidieť, cítiť, ochutnať a prežiť si na vlastnej koži. Za týmto cieľom sem prichádza aj viacero českých (prípadne slovenských a poľských) skupín. Nie všetci ale ctia nepísané zákony, ktoré platia pre návštevníkov Banátu. Niektorí sa správajú hlučne, zbytočne sa predvádzajú ako peniazmi, tak vybavením a nerozumie pravidlu, ktoré hovorí: Poznávaj, ale šetrne - užívaj, ale skromne. Nechceme tu vyčnievať, ale splynúť. Tu vôbec dvojnásobne platí, správajte sa tak, ako by ste chceli, aby sa turisti správali u Vás. Ak sa naladíte na miestnu "balkánsku pohodu", miestni Vám na pozdrav odpovedia s úsmevom. Ak sa s nimi dáte do reči, dozviete sa viac než pár strohých informácií z knižiek.

Obyvatelia Svätej Heleny sú milí a priateľskí ľudia

Sú veľmi pracovití, to môžete poznať z rozdielov medzi čisto rumunskou dedinou a dedinou českou. Jednou z obyvateliek je aj pani matka Táborská, ktorá je široko ďaleko najlepšou rozprávačkou historiek z tamojších dejín. Je to žena činu! Je manželkou, matkou, babičkou aj prababičkou. Chová kozy (jej stádo číta asi 100 kusov), kravy, kone, ošípané, kurčatá, hrdličky aj psov a mačky. S rodinou obrába niekoľko polí, kde pestujú obilie a ďalšie poľnohospodárske plodiny. Také "malé" hospodárstvo nie je v tunajších končinách výnimkou. Pritom je prívetivá k turistom aj tunajším ľuďom a je dozaista veľmi obľúbená. Z jej rozprávania každý spozná, že sú miestne ženy ako silné fyzicky, tak odolné psychicky a tiež pomerne skromné... /pokračovanie v pôvodnej češtine/

Pracovitost a zanícenost pro víru v dobro z nich jen čiší

Ale i sama panímáma s humorem dodává – „už to není jako dřív. Dnes mladí řeknou, že jdou na pole – že jdou pracovat. A šmankote, jaká práce! Vždyť tam sednou pod strom a čekají na traktory a kombajny, … to není jako za nás.“ Rozčiluje se, ale oči se jí při tom smějí. Těžko uvěřit, jak se v rodině Táborských všechno stíhá. V průběhu hodinky lidového vyprávění jsme si prohlídli zvířata a ochutnali domácí kozí sýr a zapili to vynikající domácí slivovičkou. Všechny tyto produkty jsme si mohli koupit téměř „za pusu“ ke svačině na další den. A taky že jsme to udělali! Jen ta pálenka postupně začala ukazovat dno již po setmění téhož dne, když jsme usedli do trávy a naladili struny na sladkých dřevech. Ten klid, který panoval, ten by se dal snad i krájet. Jenom cikády a cvrčci zpívali, stromy šuměly a naše cestovatelská srdíčka se tetelila. V takové kráse je snad i škoda stavět stan, napadlo mě. Uvelebili jsme s tedy ve spacácích na karimatkách přímo pod hvězdnou oblohou a ještě než jsem stihla usnout, proletělo mi hlavou, že čas se tady nezastavil, žije se zde více než v našich „velkoměstech“, jen v jiném tempu. V tempu, kdy si stihnete vychutnat každou jednu minutu, ne jako když Vám pracovní týden prosviští mezi prsty a Vy ani nevíte, jak se to stalo. Tady v Banátu je škoda sledovat hodinky nebo kalendář, až přijde zima, poznáte ji podle sněhu a mrazíků, až nastane ráno, poznáte ho podle paprsků a kokrhání kohoutů. A nastalo.

Vzduch voněl a louka i obloha řvaly! Teda myslím jejich obyvatelé – hmyz a ptactvo. Po snídani jsme se vydali na nedělní mši. Až tam půjdete Vy, zahoďte prosím fotoaparáty, kamery, mobily i přehnaně outdoorové oblečení. Nechcete být přeci za strašáky tam, kde lidé Banátští chodí v krojích a nažehlených šatech.

Ve Svaté Heleně jsou kostely dva, jeden baptistický (víra převzatá od rumunů) a jeden katolický. V obou se věří v jednoho Boha a káže z Písma Svatého. Někteří se hlásí k jedněm, někteří k druhým. Baptistický kostel má svůj mandolínový orchestr, doplněný o harmoniky, kytaru, flétny a housle a celkem čítá kolem třiceti členů.