William Weatherford, také známý jako Lamochattee (Rudý Orel, Red Eagle) - (narozen asi v roce 1781 – úmrtí 24. březen 1824), byl náčelníkem Horních Kríků, který vedl bojovníky Rudých holí ve válkách v letech 1813-1814 proti silám Spojených států a jejich spojencům Dolním Kríkům.
Narozen v prominentní rodině
Narodil se kolem roku 1781 poblíž města Coosada v dnešní Alabamě v kmeni Horních Kríků (Upper Creek), který patřil do mocné kríkské konfederace. Jeho matkou byla Sehoy III. „dcera náčelníka Tabacha, vůdce nejmocnějšího a nejprivilegovanějšího kríkského klanu Větru (Wind Clan, Hutalgalgi)“. Jeho otec, Charles Weatherford, byl rusovlasý skotský obchodník a přítel pohlavára Tabacha, který mu dceru Sehoy III., po smrti prvního manžela plukovníka Johna Tatea v létě 1780, přisknul za ženu. Sehoy III. byla smíšeného kríksko, francouzského a možná i skotského původu.
William Weatherford, jako příslušník klanu Wind a prostřednictvím své rozšířené matrilineární příbuzenské sítě byl úzce spjat s některými z nejmocnějších a vysoce postavených Kríků osmnáctého a počátku devatenáctého století, včetně náčelníka Dolních Kríků Alexandra McGillivraye, jehož matka byla Weatherfordovou babičkou. Pohledný mladík, vychovaný jako privilegovaný kríkský bojovník v bikulturní rodině, se věnoval jak obchodu, tak vznikajícím plantážím. Tuto kulturu přijali také mnozí z jeho rodinných příslušníků, včetně nevlastního bratra Davida Tatea.
Již od útlého mládí se ujal vůdčí role očekávané od mladého muže jeho rodové linie a postavení a vyznamenal se v obvyklých činnostech kríkských mužů, včetně jinošských her s míčem, jízdy na koni, lovu a výcviku pro válčení.
Jako chlapec byl William Weatherford nazýván "Billy". Poté, co ukázal své válečnické umění, dostal „válečné jméno“ Hopnicafutsahia neboli „Vypravěč pravdy“. Prostřednictvím rodiny své matky byl také bratrancem Williama McIntoshe, který se stal náčelníkem měst patřícím Dolním Kríkům (Lower Creek). Dolní Kríkové, zahrnovali většinu populace, žili blíže bílým Evropanům a Američanům s kterými spolupracovali a přijímali jejich kulturu a způsob života.
Bratrovražedná válka
William Weatherford se naučil tradiční kríkské způsoby a jazyk od své matky a jejího klanu, stejně jako angličtinu od svého otce. Jako mladý muž získal plantáž na území Horních Kríků, kde vlastnil otroky, pěstoval komerční plodiny a choval a závodil s koňmi stejně jako jeho otec. Po celá léta měl obecně dobré vztahy jak s ostaními členy Kríkské konfederace, tak s bílými osadníky.
Dolní Kríkové se stále více asimilovali, ale konzervativní stařešinové a lidé z měst Horních Kríků byli více izolováni od evropsko-amerických osadníků. Zachovávali tradičnější způsoby a brzy se postavili proti novým osadám. Weatherford a další vůdci Horních Kríků nelibě nesli pronikání osadníků do jejich kmenového území v dnešní Alabamě.
Poté, co Američané v roce 1797 vybudovali oficiální obchodní cestu (Federal Road) z Atén ve státě Georgia do Fort Stoddert v Alabamě přímo přes území Horních Kríků, přicházelo do indiánských lovišť stále více amerických osadníků a uplatňovali si nárok na usedlosti. Různé skupiny Kríků, zejména Horních, vzdorovaly v řadě ozbrojených konfliktů. Ale většina asimilovanějších měst Dolních Kríků byla v letech 1790, 1802 a 1805 donucena k pozemkovým ústupkům Spojeným státům. Dolní Kríkové patřili k „Pěti civilizovaným národům“, které přijaly některé farmářské praktiky v evropsko-americkém stylu a další zvyky. Výsledkem bylo, že se většina Kríků svým způsobem života pomalu stávala téměř k nerozeznání od ostatních příhraničních rodin. Města Horních Kríků se změnám území bránila. V těchto debatách Weatherford radil neutralitu při vzestupu nepřátelství. Uvnitř Kríkské konfederace vypukl konflikt mezi těmi, kteří se přizpůsobovali asimilaci, a těmi, kteří se snažili udržet tradiční způsob života.
Vůdci Horních Kríků zahájili diplomatická jednání se španělskými a britskými koloniálními úředníky, aby získali spojence proti Spojeným státům. V debatách při poradách se ti, kteří obhajovali spíše odpor („válku“) než spolupráci nebo asimilaci, označovali jako Rudé hole (Red Sticks) a brzy se stali dominantní frakcí v kríkské politice, která byla vysoce decentralizovaná. V červenci 1813 vedl další prominentní Krík smíšené rasy jménem Peter McQueen (asi 1780-1820) skupinu Rudých holí do Pensacoly na Floridě ovládané Španělskem. Španělské úřady, které doufaly, že využijí kríkskou válku k posílení své vlastní pozice v regionu, nabídly, že vybaví Rudé hole zbraněmi a municí. Mezitím se plukovník americké milice jménem James Caller dozvěděl o indiánské expedici a postavil se do čela asi 180 vojáků, aby na ni zaútočili. 27. července se u Burnt Corn Creeku setkali s McQueenovou skupinou, která se vracela z Pensacoly. Americké síly měly zpočátku navrch, ale pak se Red Sticks přeskupily a Callerovy jednotky musely ustoupit. Přestože Američané ukořistili část zásob, které Rudé hole právě dostaly od Španělů, Kríkové to považovali za vítězství pro svou stranu a bitva u Burnt Corn Creeku posílila jejich sebevědomí V reakci na útok Spojených států na své muže Kríkové Spojeným státům „vyhlásil válku“. Britové již byli zapojeni do války s USA v roce 1812 a odpor Kríků podporovali.
Masakr ve Fort Mims
V roce 1813, kdy občanská válka rozdělila lidi z Kríkské konfederace, Weatherford převzal aktivní vedoucí roli ve vojenském úsilí Rudých holí. Jeho rozhodnutí připojit se k Red Sticks není dobře pochopeno. Mnoho jeho příbuzných se postavilo na opačnou stranu a po válce tvrdili, že Weatherforda „donutili k vůdcovství“ dva prominentní náčelníci Peter McQueen a High Head Jim (Cusseta Tustunnuggee). Dostupné důkazy však naznačují, že tomu tak nebylo a jeho oddanost věci Red Sticks byla vlasteneckého rázu.
Rudé hole se nyní rozhodly, že zaútočí na dvě americké pevnosti v této oblasti, Fort Mims a Fort Pierce, aby pomstily útok proti nim u potoka Spálené kukuřice (Burnt Corn Creeku). Weatherford byl požádán, aby navrh plán útoku, a on to udělal, ačkoli byl stále přesvědčen, že tato válka nemá smysl. Více než sedm set válečníků se shromáždilo u Flat Creeku a zahájilo padesát mil dlouhou cestu do Fort Mims. Když se blížili k pevnosti, Weatherford na ně naléhal, aby ušetřili ženy a děti, o kterých věděl, že jsou uvnitř, ale tento jeho požadavek nebude respektován.
Fort Mims existoval jen asi měsíc, protože byl chvatně zřízen po bitvě u Burnt Corn Creeku jako útočiště pro americké osadníky v regionu, kteří se obávali útoku indiánských válečníků. Původně šlo o usedlost Samuela Mimse, kterou chránila narychlo postavená kůlová hradba. Začátkem srpna zde našlo útočiště na 550 lidí, pestrá směsice bílých osadníků, přátelských indiánů, míšenců a otroků. Mezi nimi byla i rovná stovka dětí. Počet vojáků-dobrovolníků činil asi 265 mužů. Sedmdesáti z nich velel kapitán Dixon Bailey, 16 řadových vojáků vedených poručíkem Osbornem přišlo jako posila z pevnosti Stoddard. Pevnost Fort Mims nebyla příliš dobře chráněna a některá doporučená jak ji vylepšit, nepadla na úrodnou půdu. Velící důstojník, major Daniel Beasley, udržoval bránu pevnosti neustále otevřenou a žádal své vojáky, aby celý den nedělali nic víc, než se povalovali na kavalcích, hráli karty a bavili se s děvčaty.
V neděli 30. srpna, krátce před polednem, vjel na zpěněném koni do tvrze James Cornells, protiindiánský zvěd. Jakmile spatřil Beasleyho, volal na něho, že několik set Kríků táhne k pevnosti. Beasley, podle Cornellsovy pozdější výpovědi ve značně podroušeném stavu, se na něho rozkřikl, ať nešíří paniku, že ho nechá zavřít. Cornells, když vidě, v jak neutěšeném stavu osazenstvo tvrze je, pobodl koně a tryskem se vyřítil ven, aby hledal spásu jinde.
Údery pevnostního zvonu, jež oznamovaly poledne, byly domluveny jako signál Rudých holí k zahájení útoku, a jakmile zazněly, lidé v pevnosti uslyšeli jejich válečný pokřik. Vůdci indiánů Weatherford, Peter McQueen, Far-off Warrior (Hopoie Tastangi, Hopvyc Tustunuke) a prorok Paddy Walsh a 700 kríkských bojovníků se vrhlo proti pevnůstce. Beasley běžel zavřít bránu a byl na místě zabit a válečníci z Red Sticks přeskočili jeho tělo a vpadli dovnitř. Polovina stočlenné posádky teritoriálních dobrovolníků zemřela se svým velitelem v prvních minutách bitvy. Velení se ujal kapitán Dixon Bailey a jeho 45 amerických a kríkských milicionářů odrazili nápor Rudých holí a čtyři hodiny úspěšně bránili stovky civilistů schoulených uvnitř chatrné hradby. Teprve když útočníci zapálili budovy pevnosti hořícími šípy, odpor se zhroutil. Během následujících minut Kríkové zabili většinu obránců a civilních obyvatel, včetně žen a dětí, odhadem 250 lidí, a vzali nejméně 100 zajatců. Přežilo pouze 35 jedinců, kteří uprchli dírou v palisádě. Mezi nimi byl i kapitán Bailey, který však v nedalekém lese podlehl svým těžkým zraněním. Jako prominentní vůdce byl William Weatherford odpovědný za masakr, ačkoli existují zprávy, že se mu snažil zabránit. Během útoku bylo zabito také 200 až 300 Rudých holí. Zprávy o masakru ve Fort Mims (při kterém byl celkový počet zabitých často přeháněn) se rozšířily po Spojených státech a bílí osadníci, kteří žili na území Kríků, byli samozřejmě obzvláště vyděšení.
Generál milice Andrew Jackson (1767-1845), toho času sloužící v Tennessee, byl pověřen velením jedné z několika ozbrojených jednotek, které měly být poslány do boje proti Kríkům. Mezitím si Weatherford zřídil svůj hlavní stan ve Svaté zemi (Holy Ground), místě, kde Kríkové prováděli náboženské rituály. Vyslal také zprávu, že každý domorodý Američan, který nepomůže Rudým holím, bude potrestán.
Tažení proti Rudým holím
12. října 1813 se Jacksonova armáda setkala s jednotkami, kterým velel brigádní generál John Coffee (1772-1833) poblíž Huntsville v Alabamě. Navzdory vážnému nedostatku potravin a zásob Jackson zformuloval smělý plán, který zahrnoval postupné útoky na vesnice Rudých holí a nakonec dosažení a dobytí Pensacoly, čímž by zastavil španělskou pomoc Kríkům. 2. listopadu Jackson poslal Coffeeho s 900 vojáky do vesnice Tallushatchee. Vojáci vytvořili smyčku kolem vesnice a dostali Rudé hole do smrtící křížové palby, při níž bylo zabito 186 indiánů (včetně některých žen a dětí); 84 žen a dětí bylo zajato. Na americké straně bylo zabito pouze 5 mužů a 41 zraněno. Když se Weatherford doslechl, že se vesnice Talledega rozhodla stát na Jacksonově straně, okamžitě poslal své válečníky, aby vesnici potrestali. Když se to Jackson dozvěděl, přesunul se bránit vesnici s dvěma tisíci vojáky. 9. listopadu rozestavil svou armádu do stejné formace, která byla tak účinná u Tallushatchee. V bitvě, která následovala, sice 700 Red Sticks uniklo, když prorazily americké linie, ale asi 300 jich bylo zabito, zatímco Jackson ztratil méně než dvacet vojáků.
Weatherford a váleční vůdci Rudých holí se pak přeskupili, aby čelili generálu Johnu Floydovi (1769-1839) a jeho síle téměř 1500 mužů, včetně georgijské milice a spojeneckých indiánů z Dolních Kríků pod velením náčelníka Williama McIntoshe, jejichž cílem byla kríkská města podél řeky Tallapoosa, zejména pevnost Rudých holí v Autossee (též Atasi), jejímž náčelníkem byl High Head Jim. Milicionáři napadli a vypálili město 29. listopadu 1813, ale nemohli ho obklíčit. Většina obyvatel uprchla, přesto obránci ztratili odhadem 200 válečníků. Američané měli pouhých 11 mrtvých a něco málo přes 50 raněných, včetně Floyda. Generál skončil akci a ustoupil do Fort Mitchellu, zásobovací stanice, kterou nedávno založil na řece Chattahoochee.
Přestože byli Kríkové těmito porážkami sklíčeni, utěšovali se, že jejich taktika pálení úrody a zásob, dříve, než je Američané stihnou zabrat, způsobí v jejich vojsku hlad a z jejich země odejdou. Jejich naděje se však ukázaly jako liché. Koncem roku vedl brigádní generál Ferdinand L. Claiborne (1772-1815) tisíc mužů milice doprovázených 150 Čoktavy náčelníka Pushmataha proti vesnici Econochaca (Ikana chaca) ležící v srdci Svaté země na strmém břehu řeky Alabamy. Zde sídlil Prorok Josiah Francis (Francis the Prophet), který tvrdil, že žádný nepřítel nemůže tomuto posvátnému místu ublížit, protože kolem osady vytvořil čarovnou ochranou bariéru, která každého bílého muže zabije. Kouzlo však nepůsobilo, Američané 23. prosince 1813 překročili bez problémů vytýčenou hranici a blížili se k osadě. Když byli na dohled, Weatherford rychle evakuoval ženy, děti a starce, protože věděl, že jeho 230 mužů nemůže nepříteli vzdorovat. Poté společně s osvobozenými afroamerickými otroky pokračoval v odporu v ulicích města, pokud se uprchlíkům nepodařilo uniknout, pod vedením Proroka, přes řeku Alabamu. Mezi nebojovníky, kteří toho dne z osady utekli, byla i malá Prorokova dcera Milly Francis, která později zachránila život americkému vojákovi a proslavila se v novinách po celých Spojených státech jako Kríkská Pocahontas. Bylo jí asi 10 let. Bitva znamenala pro Kríky porážku. Osada byla vypleněna - Američané ukořistili na 13.000 bušlů (1 bushel je asi 36,3 litru) kukuřice - a následně vypálena. Ztráty: jeden voják USA zabit, 20 raněno; 33 Kríků zabito. William Weatherford, unikl na poslední chvíli. Nasedl na svého koně jménem Šíp (Arrow) a vrhl se uprostřed krupobití kulek z vysokého útesu do řeky Alabamy. Tento skok se stal legendou mezi bílými i domorodci a proslavil náčelníka jako skvělého jezdce.
V lednu 1814 se Jacksonovi i Floydovi podařilo získat rekruty a zorganizovat zásoby pro další kampaně. Akce v novém roce začala, když Floyd zamířil z Fort Mitchellu na západ, aby prodloužil svou zásobovací trasu. Po vybudování Fort Hullu, malé poštovní stanice 40 mil západně od Fort Mitchellu, pokračoval do Calabee Creeku. Weatherford, spolu s dalšími vůdci Red Sticks, mezi nimiž byl zkušený válečník William McGillivray a dva náboženští proroci Paddy Walsh a High Head Jim, shromáždili odhadem 1300 válečníků a vypravili se vstříc Floydově armádě. Neustálý déšť přinutil Američany opustit Federal Road a generál se rozhodl expedici zastavit, aby odlehčil vozům a zabránil jejich zapadnutí do bahna. Nařídil svým mužům, aby vybudovali ležení nazvané „Camp Defiance“. Malý tábor obklopoval nízký hliněný val a byl sotva dost velký na to, aby se uvnitř směstnali vojáci a armádní vybavení. Na malé vyvýšenině suché půdy byla umístěna dvě děla. Spojenečtí indiáni tábořili před pevností. Mezi Rudými holemi bohužel došlo k rozepři. Proroci chtěli zahájit útok v noci a přemoci překvapené americké obránce silou. Weatherford a McGillivray tuto myšlenku zavrhli v obavách, že americké kanóny způsobí strašlivé ztráty. Namísto toho argumentovali, že by měli americké armádě dovolit pokračovat v pochodu a poté zaútočit, jakmile budou Američané unaveni a nebudou schopni soustředit své síly nebo nasadit dělostřelectvo. Mezi čtyřmi vůdci se rozhořela hádka. Znechucený William Weatherford nakonec tábor opustil a vzal s sebou malý počet svých válečníků (McGillivray zůstal). Náboženští proroci vyprovokovali své soukmenovce k boji a ti 27. ledna za úsvitu zaútočili velkou silou na provizorní vojenský tábor. Kríkové bojovali statečně válečnými holemi a tomahawky, ale nedokázala přemoci Floydovo dělostřelectvo. V boji se vyznamenal Timpoochee Barnard, velitel spojeneckých Jučí Kríků (Yuchi Creeks), který měl velký podíl na záchraně oddílu georgijských domobranců, kteří byli málem Rudými holemi přemoženi. Red Sticks přišly o 50 bojovníků, zatímco Floydovi vojáci a jejich indiánští spojenci ztratili 22 mužů a 150 zraněných. Po bitvě se Floydova armáda stáhla do Georgie. Akce u Calabee Creeku zdánlivě ukončila Weatherfordovu účast ve válce až do jeho slavné kapitulace do rukou generála Andrewa Jacksona.
Bitva o Horseshoe Bend
Jackson pokračoval ve vítězném tažení. Bitvy vedené v lednu 1814 u vesnic Emuckfau a Enitachopco také skončily porážkou Rudých holí a připravily půdu pro poslední úder. Nejsilnější koncentrace Red Sticks byla v Horseshoe Bendu (kríksky Tohopeka), místě kde řeka Tallapoosa dělá ostrý ohyb ve tvaru koňské podkovy (horseshoe) a tvoří tak poloostrov obklopený ze tří stran řekou. Tam měli indiáni asi tisíc válečníků plus téměř tři sta žen a dětí. Na jejich ochranu vybudovali z hlíny a z kmenů poražených stromů hradbu, která zabraňovala nepříteli vstoupit na poloostrov. V průměru dosahovala výšky 8 stop (asi 2,5 metru) a byla vybavena dvěma řadami střílen.
Během úvodních měsíců roku 1814 Jackson útok na Kríky pozastavil kvůli problémům se zásobami a zmenšujícím se počtem vojáků (služební podmínky mnoha milicionářů, kteří ho doprovázeli na indiánské území, skončily). Nicméně koncem března 1814, posílen novými vojáky, usoudil, že má dost sil na rozhodující úder proti vzpurným Rudým holím.
26. března dorazil do Horseshoe Bendu s 3 000 milicionáři z Tennessee, vojáky pravidelné armády a bojovníky Čerokíjů (ty vedl do boje náčelník Junaluska), Čoktavů pod velení legendárního náčelníka Pushmataha (asi 1760-1824), Čikasů a proamerických Kríků pod vedením náčelníka Williama McIntoshe.
Američané si postavili tábor šest mil daleko od místa následující bitvy u Emuckfau Creeku. Den předtím z vesnice odešel vůdce Kríků William Weatherford, aby byl nablízku své těhotné ženě, a předal velení náčelníkovi Menawovi. Jacksonova kavalérie a jízda pod velením Coffeeho odjela ve 3 hodiny ráno z tábora, aby překročila řeku Tallapoosa a odřízla ústup Red Sticks a zabránila příchodu posil. Coffeeho brigádu tvořilo 700 jízdních pěšáků a 600 spojeneckých indiánů. Mezitím Jackson pochodoval k indiánské hradbě. Měl jedno šestiliberní a jedno tříliberní dělo a spustil odstřelování předprsně krátce po desáte hodině. To trvalo do poledne, kdy si uvědomil, že to má malý účinek, a rozhodl se zaútočit na opevnění. Mezitím někteří ze spojeneckých indiánů přeplavali řeku v zadní části vesnice a ukradli obleženým několik kánoí. Kánoe byly poté použity k převozu amerických vojáků do týlu Rudých holí, aby tito mohli zaútočit na Kríky zezadu.
Boj o hradbu byla rychlá, ale krvavá záležitost, ale nakonec zvítězili Jacksonovi muži. Rudé hole ustoupily za svou druhou obrannou linii, kde se bránily až do západu slunce.
Navzdory tomu, že měly Red Sticks mnohem více mužů než americká strana, měly méně zbraní a nemohly bojovat tak efektivně. Když Jackson viděl, jak se situace pro obležené špatně vyvíjí, nabídl jim šanci vzdát se, ale oni odmítli. Měli pověst bojujících na život a na smrt a za těchto okolností by většina z nich této pověsti dostála. Nakonec bitva skončila vítězstvím Spojených států. Ztráty USA: 49 mrtvých, 153 raněných. Ztráty Kríků: 557 bojovníků padlých na bojišti, 250 utonulých, tři zajatí, zajato 350 žen a neznámý počet dětí. Z bitvy prý uniklo pouhých 100 válečníků, včetně těžce zraněného Menawy. „Lituji toho, že nešťastnou náhodou zahynuly i dvě nebo tři ženy a děti,“ prohlásil později Jackson.
Během bitvy se děla zvěrstva. V jednom případě byl pažbou muškety zabit pětiletý chlapec, protože „z toho chlapce jednou bude válečník“. Další milicionář zabil indiána, který odevzdaně seděl, aby se vzdal, protože se s tím chtěl pochlubit kamarádům. Po skončení bojů začali někteří vojáci stahovat z mrtvých indiánů pruhy kůže, ze kterých si vyrobili jezdecké uzdy.
Kromě toho, že Američané vyslali průzkumné oddíly, které měly za úkol zaútočit na jakékoli Kríky, na které narazí, vypálili Američané prakticky každé město na území Horních Kríků, celkem téměř 50. Úmrtnost během různých válečných bitev byla u Kríků vysoká, odhady se pohybovaly od 1.500 do 3.000 osob. Ať už je číslo jakékoli, samotní příslušníci Rudých holí popisovali své četné ztráty „jako padající listí“. Počet obětí mezi nebojujícími nadále stoupal i poté, co nepřátelství ustalo, především kvůli hladovění a neustálému pronásledování. Nespočetné množství uprchlíků zamířilo na španělskou Floridu a přesídlilo mezi Seminoly.
Kapitulace
Bitva o Horseshoe Bend byla pro Kríky zdrcující porážkou, která účinně zničila jejich vůli pokračovat v boji. Přestože byl potěšen vítězstvím (a odměněn povýšením na generálmajora), byl Jackson zklamán, že nezajal Williama Weatherforda.
Jackson nechal vybudovat na místě staré francouzské tvrze Fort Toulouse pevnost Fort Jackson. (Shodou okolností této zaniklé pevnosti kdysi velel Weatherfordův dědeček!). Když začali náčelníci Kríků přijíždět do pevnosti, aby vyjednali dohody o příměří, Jackson požadoval, aby se dostavil také Weatherford. Když Weatherford vyslechl Jacksonův rozkaz, rozhodl se vzdát a ušetřit náčelníky problémů. Jel dobrovolně do Fort Jacksonu na svém legendárním Šípu a cestou zastřelil jelena. Po příchodu do Jacksonova stanu se Weatherford obřadně představil a podal Jacksonovi ruku, čímž amerického generála velmi překvapil. Weatherford údajně řekl Jacksonovi, že by rád pokračoval v boji, ale že jeho lidé byli nyní rozptýleni, což ho přinutilo vzdát se. Nežádal pro sebe žádné slitování, ale požádal Jacksona, aby pomohl kríkským ženám a dětem, které po bitvě uprchly do lesů a snažily se přežít. Potěšen Weatherfordovou odvahou mu Jackson nabídl sklenku brandy a Weatherford mu na oplátku daroval uloveného jelena. Měli dlouhý rozhovor, ale když se ukázalo, že vojáci a indiánští spojenci v pevnosti jsou vůči Weatherfordově přítomnosti čím dál nepřátelštější, Jackson ho poslal domů. Po své kapitulaci Weatherford spolupracoval s Jacksonovými silami a přesvědčoval ostatní povstalce z Red Sticks, aby se vzdali. Podílel se také na vojenských akcích proti těm, kteří se vzdát nechtěli.
Válka s Kríky nyní skončila a jak Weatherford předpověděl, skončila pro Kríky katastrofou. Jackson 9. srpna 1817 povolal vůdce Kríků do Fort Jacksonu, aby si vyslechli podmínky míru. Vzhledem k tomu, že většina vůdců Horních Kríků byla zabita v bitvě, na útěku nebo zatčena, podepsali smlouvu vybraní stařešinové zastupující různá města včetně Cowety, Tuckabatchee, Hillabee, Coosy a Tuskegee. Touto smlouvou byl celý národ Kríků (včetně těch, kteří bojovali po boku Američanů) nucen odstoupit Spojeným státům 20 milionů akrů své půdy západně od řeky Coosa a také pás půdy, na jih od řeky Tallapoosa a severně od hranice s Floridou, která sahala od řeky Tombigbee k řece St. Marys – ve skutečnosti zabrala také značnou část území Dolních Kríků. I když mnoho Kríků proti smlouvě protestovalo, neměli jinou možnost, než souhlasit s Jacksonovými podmínkami.
Z válečníka mírotvůrcem
Weatherford jako hanobený vůdce děsivé akce ve Fort Mims mohl logicky očekávat, že bude za svou roli ve válce popraven. Místo toho jeho prominentní rodina, z nichž mnozí bojovali proti Rudým holím, vedla jeho jménem rehabilitační kampaň, oslavující jeho statečnost a jezdecké umění - proměnila jeho slavný skok z útesu v Holy Ground a jeho pokojné odevzdání se Andrewu Jacksonovi v legendární činy. V dopisech na oficiální místa rodinní příslušníci také zdůrazňovali jeho údajnou vynucenou nebo neochotnou účast na akci a konfliktu a tvrdili, že opustil Fort Mims před vražděním žen a dětí, čímž doufali, že ho očistí před veřejností. Navíc jeho otevřená spolupráce s Jacksonovou armádou na konci války a pobyt na Jacksonově plantáži Hermitage v Tennessee, zmírnily představy o Weatherfordovi jako o „divokém“ válečníkovi a povýšily ho na vznešeného vůdce, který se snažil statečně sloužit svému pomýlenému lidu a pokoušel se všech sil omezit jejich excesy. Po válce žil pod ochranou svých prominentních příbuzných jako majitel plantáží v okrese Monroe v jižní Alabamě, kde choval koně a jeho sousedé ho respektovali. Od kmenových záležitostí se distancoval. V roce 1817 se oženil s Mary Stigginsovou (asi 1783-1832) a měl s ní čtyři dětí, byla jeho třetí a poslední manželkou. Podle legendy byl na jaře roku 1824 na lovecké výpravě, když někdo z lovců zabil bílého jelena - albína. Weatherford prohlásil, že to bylo znamení smrti, a okamžitě se vrátil do svého domu. Zemřel za tři dny nato 24. března 1824. Weatherford byl pohřben poblíž vesnice Little River, v blízkosti rodinné plantáže na řece Alabama. Svým potomkům zanechal značný majetek, půdu a černé otroky.
Weatherford je spisovateli téměř všeobecně nazýván Red Eagle. To však nemá žádný faktický základ. Podle rodinného přítele Thomase Woodwarda byl Weatherford známý pod dvěma kríkskými jmény: Hoponika Futsahia (Hopnicafutsahia - Vypravěč pravdy) a Billy Larney, což v překladu znamená Žlutý Billy. Jméno „Red Eagle“ se v tisku neobjevilo až do vydání básně A.B.Meeka (Alexander Beaufort 1814-1865) „The Red Eagle: A Poem of the South“ z roku 1855, dlouhého romantizovaného příběhu založeného volně na Weatherfordově životě a jeho skutcích.
Ilustrační příloha: archiv autora
Zdroje:
Thomas L.Purvis: Encyklopedie dějin USA, Ivo Železný, Praha 2004
Maurice Matloff: Dějiny americké armády, Baronet, 1999
Yenne, Bill: Indian Wars, Westholme Publishig, 2008.
Jiří Černík: S tomahawkem proti mušketám, Nakladatelství Libri, Praha 2010
Internetové zdroje.
Obrazové přílohy:
1. William Weatherford
2. Mapa kríkských válek 1813-1814
3. Masakr ve Fort Mims 1813
4. Legendární Weatherfordův skok při útěku z Posvátné země
5. Bitva o Horseshoe Bend 1814
6. Weatherford se přichází vzdát generálu Jacksonovi
