Zpochybním pravdivost tohoto prísloví. Podle počtu Mongolu a mého odhadu musí mít každý aspoň dve. V horách byla údolí, tady ve stepi desítky cest, cestiček a križovatek, a která je ta pravá?
Navíc hlavní cesta bývá nejvíc rozbitá, tak je lepší jet po nekteré blízké vedlejší... A to je další zádrhel. Cestu, která vede 50 m vedle, není v rovné stepi videt, pak prijde mírná zatáčka a hlavní navždy zmizí, což tak moc nevadí, vždy se objeví další. Dobrý orientační bod je auto. Jedoucí auto a oblaka prachu za ním je možno vidét z velké dálky, ale pri provozu nula až nekolik aut denne to není žádná výhra.
U nás používané rčení "Všechny cesty vedou do Ríma"...
... platí v pozmenené podobe i tady. Kdykoli se ptám na cestu do Ulánbátaru, jedu správne. Stačí udržovat približný smer na východ a zcela jiste dojedete do hlavního mesta. A ješte jedna zajímavost, každý, koho jsem se ptal, zná presnou vzdálenost do Ulánbátaru. Zpočátku me mátlo, že nekteré dny jsem se vzdaloval od cíle. I tento rozpor jsem si dokázal zduvodnit. Protože má každý svoji cestu, musí být i vzdálenost do metropole ruzná. No a nejaká ta stovka na trase dlouhé dva tisíce kilometru, když nebudem malicherní, prece nic není. A tak se na vetšine rozcestí orientuju po čuchu a správnost svého rozhodnutí si overuju u nejbližšího domorodce, kterého potkám nekdy týž den, jindy se úkony križovatka a overení rozdelí na dny dva. Včerejší ridič mel pravdu, po 50 kilometrech cesta odbočující "ču čut" (trochu) vlevo a po hodine jízdy v dálce náklaďák, což je neklamné znamení, že je tam hlavní. Odpoledne první jurta. Jdu žádat o vodu. Nedostal jsem ji, ale opet jsem byl pozván a pohošten. Za hodinku jdeme k bráchovi.
Jeho jurta je o kilometr dál a má vodu, opet jsem pozván dovnitr a cpou do me všechno možný. Do Ulánbátaru zbýva 1000 kilmetrú a posledních 430 je asfalt, což mi potvrdilo už nekolik ridičú. Dosavadní cesty mají dvě vady, které se opakují v rúzném množství každý den. První je "roleta ", lehká, střední a težká. Težká roleta, 15 cm vysoké hrby pravidelne se opakující po pul metru. Při jízde musím stát v pedálech, kolo skáče jak kuzle a 10 km/hod je maximální rychlost, jakou se dá jet. Další vada je písek. Vrstva vetší než 5 cm je neprujezdná a musí se tlačit. Roleta a písek se objevují každý den. Nekdy je to pár kilometru, jindy desítky. Dva dny za Altajem trochu bloudím. S Mongolem na motorce jsem vymenil rozkouřené cigarety za dve hrsti sýra.
Piju vodu, ve které bych si doma neumyl ani nohy, no nohy snad, ale jinak nic
Ráno jsem dostal informaci, že 120 kilometru nebude voda.Trochu jsem zajel a byla až po 150 kilometrech. U jurty, kam jsem přijel další den vysušený jak treska, chci promluvit a nic. Nejdřív vypláchnout posledními dvema deci v krku a hlas se vrací. Vody mají málo, ale jednu láhev jsem dostal a pozvali me na čaj. Dva dny zpet, radil řidič. Musíš jet po hlavní, pouze na té jsou mosty přes řeky, a pozor na vodu. Ber pouze ze studní, tady se všude pase a v řekách je voda špatná. Tak tohle hlavní nebude. Reka tu má tři ramena. Stavím kolo na břehu a zkouším po prázdnu přejít. Vody trochu nad pás, ale proud je dost silný a mám problém přejít jen tak.
Další ramena jsou plytší. Vracím se zpet. U kola okouní snad celá vesnice a čekají, co se bude dít. Dva mongolíci se svlékají, a že kolo přenesou. Sundávám bagáž a natřikrát jsme všechno přenesli. Tlačím kolo kousek proti proudu a dnes končím. Vypadám jako čune. Všechno peru, včetne kola, preskládávám, delám údržbu. Voda v rece je teplá a tvorí se na ní pena, ale není zbytí, musím ji pít. Spoléhám na tablety a injekce proti žloutence a tyfu, taky nebyly zadarmo, tak ať se investice vrátí. Do deníku jsem nahrál: "Piju vodu, ve které bych si doma neumyl ani nohy, no nohy snad, ale jinak nic."
Po dvou dnech mesto Bajanhongor. Seznamuju se tu s ministrem kultury zdejšího kraje (Mongolsko je rozdeleno do 21 kraju nazývajících se ajmaky). Jdeme spolu nakoupit, do jeho kanceláre, pak na nádvoří už zavreného muzea. Jsem pozván na noc domu. Tak jako u nás se vítá chlebem a solí, v Mongolsku k tomuto účelu slouží národní jídlo zvané "búz" . Jsou to varené tašky z testa plnené mletým masem. Jsou chutné a dostal jsem přidáno ješte jednu misku. Na kopci za mestem stojí památník bohyne mesta. Brahmamátra, žena na bílém slonu umísteném na kruhové stavbe, je viditelná ze všech míst ve meste a okolí. Bajanhongor má 25 tisíc obyvatel, protože je léto. V zime má 30 tisíc. Lidé kočovali, kočují a kočovat budou. Obdivuji obyvatele jurt ve stepi. V tvrdých podmínkách chudé a vetšinou suché stepi dokážou žít, bez elektriny, teplé vody, zásobování, dopravní obsluhy, pouze se svými stády, která je živí. Človek jako já zbaven vymožeností civiÍizace by zde jiste neprežil. Lidé tu žijí v souladu s přírodou témer stejne jako za dob velkého Čingischána, kterého dodnes uctívají a jehož obraz je v mnohém dome a na všech bankovkách vyšší hodnoty. S ministrem večer sedíme v baru u čínského piva. Je príjemné popíjet a poslouchat, jak se venku čerti žení, bourí a prší.
Každý poutník je tak trochu přítel
Další den vjíždím do hor. Ráno je krásne, pred polednem se zatáhlo, fouká, je zima a v poledne prší. Za dešte vyjíždím do sedla. Postavení stanu, odstrojení kola a zalezení dovnitr trvá míň než pet minut. Pravidelným dvoumesíčním tréninkem v této činnosti se propracovávám k dokonalosti. Dva dny projíždím pres hory, sedla, údolí, reky, skály. Mému oku lahodící krajina. Jediné, co mi vadí, je deštivé počasí, bránící ve vyhlídkách do kraje a focení. Dnes nastala 1500 kilometru očekávaná chvíle. Jsem 430 kilometru od Ulánbátaru a začala cesta neširoká, nekvalitní, ale asfaltová. Za tri dny Ulánbátar. Všechna mesta, která jsem v Mongolsku zatím projel, podle evropských merítek pripomínala spíš vesnice. Témer sedmisettisícová metropol Mongolska je už normální velkomesto. Auta, autobusy, trolejbusy, výškové budovy, plno lidí - sbohem pustino. Nevím proč, ale velká mesta nemám rád, pusobí mi stres. Na svých cestách je považuji za nutné zlo a jejich návštevu jako nepříliš oblíbenou povinnost. Ve mestech je plno cizích a neznámých lidí, zatímco potkáteli človeka v pustine, k dobrým zvykum patrí zastavit, pohovořit společným, nebo každý svým jazykem, vykouřit cigaretu, popřát hodne štestí a zase se rozejít, ale ne už jako cizí, ale jako lidé, kterým osud dopřál kratičké a možná jediné setkání jejich životních drah. A kvuli temto nepatrným prusečíkum v mém živote mám rád pusté kraje, kde každý poutník je tak trochu přítel.
