Krkonoše jsou atraktivní pro filmaře

Romantické a zároveň drsné zimní prostředí nejvyšších českých hor Krkonoš inspiruje řadu umělecky založených lidí. Majestátní horstva, daleké panoramatické výhledy, magická krása zasněžené krkonošské krajiny, ale i tvrdá a nekompromisní tvář zimy jsou nevyčerpatelnými a kreativními zdroji ke ztvárnění různých příběhů. Krkonoše jsou častým cílem filmových štábů.

Hrdinové tu prožívají šťastné i méně radostné osudové okamžiky. Připomeňte si s námi několik filmových hitů.

Například film „Krakonoš a lyžníci“. Úsměvná komedie z roku 1981. Film natočila režisérka Věra Šimková - Plívová převážně v malebném prostředí zasněžených Krkonoš. Rozmarný příběh o lidech z hor navazuje na krajové legendy a pohádky. Na počátku tohoto století byla přivezena do těchto hor novinka - lyže. A kolem nich se půvabně rozvíjí děj, jehož hlavními hrdiny jsou dva malí chlapci a jejich přítel, proslulý pašerák, který v dětské fantazii má všechny vlastnosti pána hor - KRAKONOŠE.

Dalším známým je film „Vrchní, prchni!“ Komedie z roku 1980, natočená Ladislavem Smoljakem podle námětu a literárního scénáře Zdeňka Svěráka. Úspěch filmu umocnil výkon herce Josefa Abrháma v hlavní slavné roli falešného vrchního. Knihkupec Dalibor Vrána se rozhodne vyřešit svoji finanční tíseň sice originálním, ale nezákonným způsobem. Jednou si ho v restauraci spletou s vrchním a vnutí mu peníze za útratu. Dalibor myšlenku o falešném vrchním přijme za svou a tak se zrodí „fantom RaJ“ (někdejší podnik RaJ = Restaurace a Jídelny). Zápletka se z hlavního města Prahy přesune i do Špindlerova Mlýna v Krkonoších, kde falešný vrchní pokračuje ve „své práci“. 

Komedie z roku 1972 „Homolka a tobolka“ je závěrečnou částí volné trilogie – „českých  človíčků“ na zimní rekreaci. Trilogie pojednává o slastech a strastech rodiny HOMOLKů. Tentokrát se s pražskou rodinou setkáváme na zimní rekreaci v Krkonoších ve Špindlerově Mlýně, kterou si sem přijeli (s předsevzetím, že na sebe budou po celou dobu hodní) za své peníze jaksepatří užít. A jak už titul nasvědčuje, peníze se jim na dovolené stanou hybnou pákou veškerého jejich počínání, o němž tvůrci vyprávějí se satirickým, až sarkastickým akcentem.

Nejúspěšnější veselohra minulého století, natočená v roce 1982, „S tebou mě baví svět„ je o rodinné dovolené v malebné beskydské chalupě (film byl natáčen v krkonošských interiérech obce Dolní Dvůr), kde se tři přátelé starají o šest malých dětí. Muži jsou přesvědčeni, že právě jejich výchovné metody jsou mnohem lepší než pedagogické působení matek. Když ale manželky přijedou „na kontrolu“, dojde v rodinách na čas k vážným sporům ...

„Sněženky a machři“ z roku 1982, režiséra Karla Smyczka. První díl otevírá příběhy studentů druhého ročníku pražského gymnázia. Odjíždějí na povinný lyžařský výcvik. Horský učitelský sbor je složen ze zkušené profesorky Boženky, iluzemi naplněné čerstvé absolventky pedagogické fakulty Hanky a přísného profesora Kardy, který s sebou vzal také svou dceru Mariku. V humorném tónu je líčen příjezd a zabydlení studentů na horské chatě, nové a nečekané vztahy mezi studenty a jejich pedagogy. Sněženky - slečny se chtějí líbit a Machři - kluci se předhánějí ve vtipnostech i v ukázkách více či méně brilantního lyžování za účelem oslnění Sněženek. Cítí se náramně dospělí a přísný denní režim jim připadá nedůstojný. Proto připravují drobné vzpoury... Volně navazující druhý díl, také natočený v Krkonoších, připomíná někdejší hrdiny a zobrazuje „Sněženky a machry“ v pokročilejším věku.

Filmová klasika „Synové hor“, drama z roku 1956, režiséra Čeňka Duby v sobě spojuje dva žánry: životopisný a sportovní. Byl natočen podle stejnojmenné knihy spisovatele Františka Košíka. Ústředním motivem je skutečná událost: tragická smrt jednoho z našich prvních lyžařských závodníků Bohumila Hanče a jeho přítele Václava Vrbaty dne 23. března 1913. Děj filmu se odehrává mezi Velikonocemi 1912 a Velikonocemi 1913 (tedy v jediném roce) a je zarámován dvěma mezinárodními závody v běhu na 50 kilometrů. V prvním z nich B. Hanč slavně zvítězil, ve druhém zahynul on i jeho přítel V. Vrbata hrdinskou smrtí během vánice, v níž se pokoušel zachránit zesláblého kamaráda. Hančovy další životní osudy (svatba s milovanou Slávkou, věrnost horám a sportu, národnostní a sociální boj podkrkonošských tkalců a v neposlední řadě jeho přátelství s Václavem Vrbatou) dokreslují postavu psychologicky a lidsky. Film je památníkem hrdinství dvou českých sportovců, kteří dodnes žijí v paměti jako bohatýři, jako praví „synové hor“. Lyžařský sport prožíval už v dobách svých začátků slavné okamžiky i tragické chvíle. O Velikonocích roku 1912 zvítězil v krkonošském závodu český závodník, který se ovšem hned v další sezóně stal obětí kruté sněhové vánice.

Při natáčení dobového filmu „Synové hor“ jako kompars, vedle hlavních hrdinů, spoluúčinkovali krkonošští obyvatelé. Stejně jako o více než padesát let později ve filmové komedii o snowbordistech „Snowboarďáci“, z roku 2004 v režii Karla Janáka.

Rok co rok kluci trávili Vánoce s rodiči a jejich otravnými rituály. A den za dnem snili o svých vlastních nabušených Vánocích. Ten den právě nastal. Rendymu a Jáchymovi je konečně šestnáct a můžou vyrazit na svou první skutečnou pánskou jízdu. Čeká je týden na horách ve Špindlerově Mlýně, kde si budou užívat jak se dá. Naučí se jezdit na snowboardu, pořádně pařit a samozřejmě balit ženský. Zažijí prostě týden, na který se do smrti nezapomíná. No – to asi skutečně zažijí, ale ne zrovna tak, jak si představovali.

Při natáčení „Snowboarďáků“ byl komparsista David

Jako kdysi ve filmu „Synové hor“ zvládali složité sportovní výkony při sjezdovém a běžeckém lyžování za hlavní filmové hrdiny členové Horské služby Krkonoše, i ve filmu Snowboarďáci museli herce Jiřího Mádla a Vojtu Kotka nahradit při snowboardingu zdatní borci. Mezi skupinou komparsistů byl i David Čonka ze Špindlerova Mlýna, alternující střídavě oba hlavní hrdiny, tak jak bylo momentálně do scény potřeba.

David je zkušený freestylista (jezdec volného stylu) a na otázku: Co jsi měl při filmovaní za úkol? odpověděl: „Dělal jsem nejenom kompars, ale i kaskadéra. Zastupoval jsem v některých scénách herce, kteří tolik na snowboardech neuměli. Nejzajímavější bylo jezdit za hlavní hrdiny a za snowpantera. Kolega Ondra Fanta dělal kaskadéra za herečku Lucii Vondráčkovou, což bylo celkem vtipné.“

Ve kterých filmových sekvencích tě mohou diváci vidět? „Scén bylo mnoho. Některé se do filmu ze střižny ani nedostaly. Z těch nejzajímavějších. Například jsme měli jezdit po sjezdovce a simulovat za hlavní hrdiny Kotka a Mádla pády. Jiný kompars byl při jízdě na sjezdovce, na vleku. Mě a Ondřeje můžete vidět ve scéně, jak Kotek a Mádl jedou „let nad Špindlem“ jak to nazývala režie. Mají přejet přes silnici. Najednou jim do cesty vjede odtahová služba. Hrdinové ji „ohodí“ sněhem. Další, projíždíme městem od hotelu Barbora k budově městského úřadu. Já jedu za jednoho z „panterů“. Skáčeme přes branky a ploty. V jedné scéně projíždíme lesem a po pláních, měli jsme za úkol  skákat. Nakonec si tam hlavní hrdina zlomí ruku. Také v závěrečné scéně, při nejhorším počasí co bylo, máme sjíždět freeride na Medvědíně. Počasí bylo opravdu mizerné. Nejezdily lanovky a my jsme v boudě u kotvy na Medvědíně čekali na skútry, které nás odvezou.“

Kde přesně jste se v terénu pohybovali? „Převážně po Špindlerově Mlýně. Ve Svatém Petru se jezdilo po sjezdovkách. Jezdili jsme i na Stohu, naproti Stohu jsme skákali přes cestu. Na Medvědíně se natáčel vedle začátku černé sjezdovky závěrečný freeride. Další sekvence byla ve městě u hotelu Barbora, někde od Dukly až dolů na náměstí a k městskému úřadu. Z každé části Špindlerova Mlýna je něco. Ve střihárně to pak dali dohromady tak, že každý kdo to tu zná, lehce pozná, že takhle jezdit je nemožné.“

Kdyby byla příležitost zase točit, půjdeš do toho znovu? „Ano, určitě, “ přisvědčil David Čonka.  

Další film z pokladnice české kinematografie je film „Hoří, má panenko“. Komedie Miloše Formana z roku 1967. Je třetím celovečerním hraným filmem slavného režiséra. Byl natočen v koprodukci barrandovského studia s významným italským producentem Carlo Pontim. Je komedií, v níž se tancuje, krade a hasí. Tvůrci se zde pomocí „černého“ humoru zaměřili na důsledné odhalování negativních stránek lidské povahy. Je to tedy hořká komedie o lidských nedostatcích, která vypráví o tom, co vše se může seběhnout kolem požárnického plesu v podkrkonošské obci, ve Vrchlabí.

Český film „Hoří, má panenko“ je po Markétě Lazarové druhým, který prošel důkladnou digitální restaurací.

Jak to vlastně začalo

Miloš Forman společně s Ivanem Passerem a Jaroslavem Papouškem měli za úkol napsat filmový scénář. Práce se nedařila. A tak odjeli psát do Krkonoš. Setkávali se ve Vrchlabí u kulečníku v hospodě a vymýšleli... a stále se nedařilo. Po nějakém čase se zašli odreagovat na bál, který v Kulturním domě Střelnice ve Vrchlabí pořádal místní hasičský sbor. Podle Formanova vyprávění byla na bále tak zajímavá atmosféra, že se stala klíčovým okamžikem. Po té se scénář psal doslova sám. První verze byla hotova za šest týdnů. Miloš Forman se vrátil zpět do Vrchlabí, denně vysedával v restauraci nebo hasičárně s místními hasiči, hrál s nimi karty a po pár týdnech měl film kompletně obsazený neherci. Ti mu, jako kumpánovi z hospody, plně důvěřovali. Sám ve vzpomínkách uvádí: „Tehdy jsem měl na hledání talentů játra.“ Ve filmu tedy nehrál žádný profesionální herec. Komparsisti byli vytrženi ze svého denního režimu. Přes den pracovali ve fabrice, od odpoledne do noci točili se štábem, domů se vraceli pozdě v noci a brzy ráno zase vstávali do práce. Tak to trvalo sedm týdnů. Režisér jim nikdy neukázal scénář, každou scénu sám přehrál a pak je nechal předvést totéž svými slovy.

Peripetie při natáčení

Pro režiséra Miloše Formana i kameramana Miroslava Ondříčka to byl první barevný film. Proto následovala důsledná výtvarná předpříprava. Přáli si udržet film v teplých barvách. Všem komparsistům ze šatníku vyřadili, resp. zakázali modré košile. Uniformy hasičů, kteří vystupovali, byly totiž také modrozelené. Tak je museli nechat přešít. Ne kvůli fazoně, ale kvůli barvě.

Pak už by se mohlo zdát, že Miloš Forman při natáčení své hasičské komedie prostě jen postavil pár kamer do Kulturního domu Střelnice a čekal, co na nich ulpí. Ve skutečnosti šlo o nejen umělecky, ale i technicky jedinečnou koprodukci, kvůli které se musel slavný kulturák třikrát přemalovat.

Aby bylo možné nahrát přirozené dialogy herců - neherců, kteří tvořili početnou skupinu komparsistů, muselo být v sále co největší ticho. A tak na bále páry v pozadí často tančily v ponožkách.

Zádrhel nastal, když bylo třeba zapálit chalupu, kterou se hasiči snaží uhasit. Měli tam experty pyrotechniky, ale barák ne a ne hořet. Tak ho natřeli brennpastou a vycpali sudy s naftou. Pak zas budova hořela moc rychle. Za hodinu lehla popelem. Miroslav Ondříček vzpomíná, jak mezitím běhali ve sněhu kolem chalupy a natáčeli, co mohli.

Snaha soudruhů film pohřbít a Oscarová nominace

Film se dostal do českých kin jen na pár týdnů před srpnem 1968. Zatímco do zahraničí se prodával úspěšně i v dobách nejtvrdší normalizace, v Československu putoval do „trezoru“. Tehdejší soudruzi usoudili, že si tvůrce utahuje z dělnické třídy. Film měli definitivně popravit vrchlabští hasiči. Ti se ale při promítání vesele řehtali. Vždyť už při samotném natáčení byli nadšení. Dostávali honorář 29 korun československých a ještě si připadali jako filmové hvězdy. Film získal oscarovou nominaci a pro Miloše Formana se stal letenkou do Ameriky.

Nový filmový dokument

Když si Vrchlabí připomínalo před pár lety 45 výročí vlastní profesionální hasičské jednotky, znovu se konal v KD Střelnice bál. Tentokrát ho natáčel štáb Vojtěcha Moravce pro dokument „Hořelo, má panenko“. Zhruba dvacetiminutový dokument byl promítán na karlovarských festivalových projekcích jako předfilm před nově digitalizovaným klasickým filmem „Hoří, má panenko.“ Kromě Miloše Formana, Miroslava Ondříčka, hasičů a pamětníků v něm účinkuje starosta Vrchlabí Jan Sobotka. Nově přepracovat film bylo nápadem nadace České bijáky, která projekt, spolu s dalšími donátory, financovala.

V roli komparsisty

Starosta Vrchlabí Jan Sobotka k tomu sám dodává: „Účinkování v částečně hraném dokumentu jsem přijal velmi rád. Jsem jednou osobou z trojice postav, které představují Miloše Formana, Ivana Passera a Jaroslava Papouška. Setkáváme se v hospodě, hrajeme kulečník, popíjíme pivo, kouříme, píšeme texty, kráčíme večerem ke KD Střelnice, a v podstatě ve zkratce a v tichu, hrané části jsou totiž němé, představujeme okamžiky, které předcházely vzniku dnes již slavného scénáře. Několik hodin jsme hráli různé nálady, vytvářeli a kombinovali situace. Moc mě to bavilo.“

Dokument má veliký ohlas

Jeho děj je postaven na ústředním rozhovoru s Milošem Formanem. V prostřizích je zaznamenána návštěva Miroslava Ondříčka ve Vrchlabí. Ke společnému povídání s ním byli přizváni pamětníci natáčení a komparsisté. Poseděli přímo na tanečním parketu kulturního domu. Do snímku jsou zahrnuty záběry výročního plesu hasičů, který se ve Vrchlabí uskutečnil 26. června 2012, střídají je prostřihy němého černobílého hraného dokumentu.

V závěru dokumentu sám režisér Miloš Forman mimo jiné řekl: „Pro mě to bylo jedno z nejkrásnějších natáčení v životě. Dělali jsme, co nás bavilo. U kulečníku jsme vytvořili scénář. Natáčení bylo velmi živé. Nápady jenom padaly. Vrchlabí je pro mě, po Praze, druhým nejdůležitějším městem.“

- článok zverejnený v rámci spolupráce Poznavajte pribehy českych miest s CzechTourism