Hrebeňovka Julských Álp

Potom, čo sme v diskusiách popísali kilometre virtuálneho papiera a zhodli sa vzácne aj na tom, akú značku čaju so sebou nakoniec nevezmeme a že s cepínom v júli na ferraty do Julských Álp asi naozaj nie, sme sa bez zásadného oneskorenia a ďalších organizačných komplikácií naskladali do autá a vyrazili na cestu do Julských Álp. Keď potom na mieste z každého batohu vypadlo aspoň jedno sýto ružové tričko, dalo sa celkom tušiť, že nás čaká vskutku jedinečný výlet..
 
Do sedla Vršič sme sa kľukatými serpentínami doplazili približne v stredu o polnoci. Kúsok pred cieľovým sedlom nás zaujalo sympatické miesto, kde sme sa uvelebili k spánku. Tento nápad sa ukázal ako prvý zo série šťastných náhod, ktoré nás po Julských Alpách zázračne sprevádzali.
 
Sedlom Vršič sa okolo štvrtej rannej prehnal lejak s krúpami, zatiaľ čo nás pod širákom o 200 výškových metrov nižšie pošteklilo sotva zopár kvapiek. Spokojne sme ešte pospali a o šiestej ráno už sme sa balili k výstupu na vrchol Prisojnik (2.547 m). Vybrali sme cestu cez Predné okno, pýšiace sa povesťou najkrajšie slovinskej ferraty. Treba dodať, že po práve.
 
Stena pôsobí monumentálne, pritom ale vôbec nie je náročná. Cestou nás čakali sotva tri lezecké pasáže, na slovinske pomery perfektne zaistené. Pobavila nás naklonená komínová plazivka a priestup monštruóznym skalným oknom, ktorým sme prešli s vykrútením krkom a ústami dokorán. Paráda! Vrchol nás dokonale nasýtil horskou nádherou, po ktorej potom človek prekúsne aj nechutný zostup späť na chatu. Lejak sa spustil hneď po tom, čo do nás zasyčal zaslúžený Radler na terase Tičarjevovoho Domu (1.618 m). Mali sme šťastie. Trochu väčšie, ako iná česká partička, ktorú krúpy zbičovali na vrchole Mangrtu.
julske alpy
Miestne chatári majú vskutku svojrázne poňatie predpovede počasia. Na otázku, ako bude zajtra, sme dostali jednoduchú odpoveď: "Lepšie ako dnes!". Možno sme sa mali lepšie vcítiť do jeho kože a vyložiť si prognózu z pohľadu podnikavého chatára... Teda, že búrka príde o dve hodiny skôr, a tým skôr sa zaplní aj lokál.  Nakoniec nás táto nepresnosť stála akurát nový dobrodružný zážitok, ale to by som predbiehala.

Druhý den jsme už natěžko vyrazily na Pogačnikov Dom 

S vidinou dlouhé túry i velkého převýšení (téměř tisíc metrů nahoru i dolů) jsme zvolily údolní cestu („južna pot“) a hořce pak skučely nad každým výškovým metrem, který jsme cestou do doliny ztratily. Pro příště určitě doporučujeme dokončit hřebínek Prisojnika až do sedla Škrbina, který opět slibuje exponované zážitky a průstup zadním skalním oknem.
 
Do stejného sedla ústí i naše turistická trasa, ze které jsme s velkým očekáváním hledaly linii, kudy prostoupíme stěnu Razoru a vyškrábeme se na hrozivě vysoké sedlo. Z linky, která se zdola jevila jako nenápadná skalní chodbička, se v reálu ukázaly skalní prahy široké tak pro kamion, které nás celkem jednoduchým turistickým terénem s několika zajištěnými úseky přivedly do sedla. Mraky se najednou zvedly jako opona a my zíraly na okolní vrcholy i úplně nový obzor za sedlem.
 
Nechaly jsme se zlákat pozlátkem slunečného výstupu a vyrazily na posledních 300 m výškových k vrcholu Razor (2.601 m). Ušly jsme sotva pár kroků, když jsme zaslechly první hromy. Dravější dvojka s vidinou blízkého vrcholu nasadila klapky na oči i uši a švihala navrch, my co svačíme a loudáme se déle jsme zatím objevily zázračnou jeskyni, kterou nám snad nachystalo samo nebe. Uchýlily jsme se tam zas za pět minut dvanáct. Z úkrytu v ledové díře jsme sledovaly nebeské divadlo a špekulovaly nad poučkami z bezpečnosti v horách při bouřce.
julske alpy
 
Postávaje na kraji skalního převisu jsme rozebíraly teorii tzv. zkratového můstku, podle které blesk sjíždějící po skále nekopíruje dokonale skalní stěnu, ale využívá cestu nejmenšího odporu a některá přerušení ve skále jako otvory či převisy přeskakuje. Předměty v otvoru či převisu, tedy i člověka, může využít jako tzv. zkratku, což se nám v praxi naštěstí nepotvrdilo...
 
julske alpy
 
Po zhruba dvouhodinovém představení Bára na vlastní kůži nové goráčovky ověřila, že už neprší a valily jsme do doliny. Pogačnikov Dom (2.050 m) nám nachystal lahodný gulášek za pár éček i podivuhodnou slovinskou krmi za celé jmění, hlavně ale pohodové zázemí s velepříjemným personálem, kytarovým večírkem a nádherné okolí, kde jsme si napříště namysleli hned několik túr.

Výstup na Triglav

Třetí den jsme vstaly časně, čekala nás nejdelší túra s nejvyšším převýšením (1.500 m nahoru, 1.000 m dolů) a výstup na Triglav. Cestou jsme přeběhly krásný hřeben Bovški Gamsovec (2.600 m) a seběhly do sedýlka Luknja (1.700 m). Cestou jsme potkaly pasoucí se kozorožce i černé mloky a před devátou hodinou ranní už jsme zíraly na monstrózní stěnu Triglavu. Při pohledu na to nekonečno mě bez přehánění jímala úzkost, připadala jsem si jak mraveneček a moc se mi do toho nechtělo. Na přemýšlení naštěstí nebyl čas ani prostor, a tak jsme rychle huply do sedáků, zhluboka se nadechly a hurá do toho.
 
Nástup cesty Plemenica nás nadchnul krásnou ferratou a parádním lezením. Kdo mohl ale tušit, že to bylo téměř poslední lano, které jsme na téhle asi tisíc metrů dlouhé cestě potkaly? V následujících délkách jsme všechny na pár chvil ztratily řeč. Zakázaly jsme si ventilovat své strachy, rozklepané nohy spravily trochou cukru a vyrazily dál. Nejhorší bylo naštěstí za námi. Následoval akorát dlouhý ale krásný výstup kolem Sfingy, přes rozlehlé vrcholové plató až na rozcestí pod Triglavem. Tam jsme usoudily, že z dnešních mraků nezaprší a vyrazily na poslední úsek k vrcholu – ferratou Bamberweg. Že není moc zajištěná už nás ani nepřekvapilo, novinkou byly stupy a chyty oklouzané jak v Krasu – není divu při těch davech lidí, co nahoru proudí.
 
Počasí naštěstí nachystalo, co jsme si vysnily. Chvíli poté, co jsme v mlze objevily vrcholovou raketu – Aljažev stolp, se mlha rozplynula a my si mohly vychutnat výhledy ze slovinského národního vrcholu (2.864 m). Sestoupily jsme přes Maly Triglav a posledních pár výškových decimetrů na chatu Triglavski Dom na Kredarici (2.515 m) jsme už došouraly jen silou vůle.
 
julske alpy
 
Poslední den nás už čekal akorát sestup do sytě zelené doliny Vrata k Aljaževu domu a poslední kapitolka našeho výletu – stopování k autu zaparkovanému v sedle Vršič. Zprvu to vypadalo zoufale, jedna taktika střídala druhou, ale úspěch se nějak nedostavoval.
 
Až jsme po chvíli klasicky haluzácky stoply výborný mladý pár s prázdnou dodávkou, který nás všechny hodil na Vršič, ačkoliv tam vlastně původně ani tak úplně nemířil.. Auto překvapivě stálo tam, kde jsme ho zanechaly, čímž byl zdar výpravy završen, sentimentální stesky z končícího výletu jsme smyly v ledovém jezeře pod horami a za neutuchajícího štěbetání o dalším cíli našeho růžového spolku vyrazily na cestu k domovu.