Příběh kapitána Williama Wellse (1770–1812) byl příznačným příběhem hraničářské doby. Jako dítě ho zajali indiáni, indiáni ho adoptovali, indiáni ho oslavovali … a nakonec ho indiáni zabili a zneuctili.
William Wells se narodil v roce 1770 v Jacob’s Creeku v Pennsylvanii jako nejmladší syn kapitána Samuela Wellse. Rodina se později odstěhovala do Kentucky, kde Williamova matka zanedlouho zemřela a výchova malého synka padla na bedra drsného hraničáře a starších sourozenců. Otec byl o několik let později zabit při indiánském nájezdu poblíž Louisvillu a sirotek William žil tři roky u rodinného přítele. Na jednom loveckém výletě ho zajali Miamiové a odvlekli jej do své osady. Statečný, sotva dvanáctiletý chlapec se zalíbil náčelníkovi Gaviahatovi, zvanému Angličany Porcupine (tedy „Urson“), který ho adoptoval.
Mládenec dostal podle svých rusých vlasů miamijské jméno Apekonit či anglicky Carrottop („Mrkvová hlava“). Mezi Miamii si brzy získal dobré postavení a úctu, což ještě posílil svým sňatkem s dcerou proslulého náčelníka Mičikinikwy („Malé želvy - obr.“). 
Tato indiánka jménem Wanagapeth („Sladký vánek“) byla nejen krásná, ale také nesmírně inteligentní. Naučila svého manžela několika jazykům. Wells sloužil svému tchánovi jako zvěd a tlumočník během války se Spojenými státy v letech 1790–1. Zúčastnil se bitvy indiánů s generálem Harmarem na řece Miami a s generálem Saint Clairem u St. Marys 4. listopadu 1791. Později, s Mičikinikwovým tichým souhlasem, vstoupil do americké armády, kde sloužil v hodnosti kapitána. Byl přiřazen ke generálovi „Mad“ Anthonymu Wayneovi jako tlumočník a byl svědkem krvavé řeže u Fallen Timbers 20. srpna 1794. V této bitvě stáli s Malou želvou každý na opačné straně barikády. Když ale 3. srpna 1795 Mičikinikwa podepisoval v Greenville mírovou smlouvu s Američany, byl Wells opět po jeho boku. V roce 1797 spolu navštívili ve Filadelfii prezidenta Washingtona, který s respektem hovořil o jejich úsilí udržet mír mezi bělochy a indiány. Washington několikrát využil Wellsových jazykových znalostí při vyjednávání s indiánskými náčelníky během jejich státních návštěv.
V roce 1803 byl již pověřencem pro indiánské záležitosti pro Severozápadní teritorium, kterým ho jmenoval prezident Thomas Jefferson. Usadil se poblíž pevnosti Fort Wayne se svou manželkou a tchánem Mičikinikwou. Vybudoval si zde opevněnou farmu, která se stala obchodním centrem indiánů z širokého okolí. Za zásluhy mu Kongres v roce 1808 přidělil 128 hektarů půdy v okolí Fort Wayne. V roce 1808 zemřela jeho manželka Wanagapeth, (měl s ní dva syny a tři dcery). Wells se pak oženil ještě jednou — s Mary Geigerovou z Kentucky. Náčelník Mičikinikwa zemřel v jeho domě 14. července 1812 a byl s pietou pohřben poblíž usedlosti.
Dearbornský masakr
Když 19. června 1812 vyhlásily Spojené státy válku Velké Británii, byl kapitán Wells opět povolán do služby. 12. srpna se dostala americká pevnost Fort Dearborn do obklíčení asi 500 nepřátelských Potawatomiů, které shromáždil náčelník Mukatapenaise („Černý pták“).
Velitel pevnosti kapitán Nathan Heald vyslal do Fort Wayne posla s žádostí o pomoc. Vojenské velení usoudilo, že je situace dearbornských neudržitelná, a doporučilo mu pevnost opustit a stáhnout se do Fort Detroitu. 14. srpna proklouzl William Wells se seržantem Walterem Jordanem a třiceti miamijskými bojovníky kolem davu venku a objevil se v hlavní bráně pevnosti. Wells byl strýcem Healdovy manželky Rebeky a poté, co se dozvěděl o vyklizení Fort Dearbornu a poznal nepřátelství místních kmenů, pronikl odhodlaně do tvrze, aby obleženým pomohl v útěku. Bohužel přišel příliš pozdě. V pozdních večerních hodinách se konala poslední porada mezi Healdem, Wellsem a indiány. Heald, který byl podřízený veliteli z Fort Wayne, nařídil, že pevnost musejí opustit okamžitě. Mimo posádky byli v tvrzi také osadníci z blízkého okolí, v čele s obchodníkem Johnem Kinziem, kteří zde hledali ochranu.
Přes noc Healdovi lidé připravili nákladní vozy na cestu a rozdělili rezervní zásoby. Příštího dne brzy ráno průvod vojáků, civilistů, žen a dětí opustil Fort Dearborn. Pěchota šla v čele, následována karavanou vozů a jezdci. Zadní část kolony hlídala skupina Miamiů, kteří doprovázeli Wellse. Miamiové ani Wells nevěřili slibům příslušníků ostatních kmenů, že je nechají projít. Jejich tváře pomalované válečnými barvami hovořily jasnou řečí. Ustupující Američany eskortovalo kolem pěti stovek potawatomijských bojovníků. Celá výprava pochodovala k jihu, až se dostala k písečným dunám, které oddělovaly pláže jezera Michigan od prérie. Bylo to v místě, kde dnes leží Chicago, konkrétně Šestnáctá ulice a Indiana Avenue. Zde Potawatomiové uhnuli nenápadně doprava a pochodovali po pravé straně dun, takže se písečné vyvýšeniny ocitly mezi nimi a bělochy.
Provedli to s takovou rafinovaností, že nikdo z kolony plahočící se podél břehu nic nezpozoroval. O něco níže na pobřeží písečný hřeben končil a obě skupiny se měly opět spojit. Náhle nastal zmatek vpředu mezi zvědy a odzadu bylo slyšet kapitána Wellse, jak křičí: “Indiáni útočí!“ Potawatomiové se vynořili na duně a stříleli dolů na kolonu. Naprosto překvapeným důstojníkům se přesto podařilo uspořádat lidi do bojové linie, ale nebylo to moc platné. Mnoho z nich kleslo raněných a mrtvých, takže se linie zhroutila. Indiáni se vrhli na kolonu, vyrabovali vozy a ukradli tažné koně. To, co následovalo potom, byl masakr… Důstojníky pobili Potawatomiové tomahawky. Vojenského lékaře zdivočelí indiáni srazili pažbou muškety a pak ho doslova rozsekali na kusy. Kapitán Heald byl v bitvě dvakrát zraněn, jeho žena dokonce sedmkrát. Ušetřil je soucitný náčelník, který je vzal do zajetí. Později byli propuštěni a indián ze St. Joseph, známý pod francouzským jménem Chaudonaire, je dopravil do Mackinacu, kde je předal britskému veliteli. Ten je poslal do Detroitu, kde byli vyměněni s americkými úřady za anglické zajatce.
Neteř Johna Kinzieho, vážně zraněnou tomahawkem, zachránil přítel z dětství, Potawatomi Černý tetřívek, který ji společně s celou Kinzieho rodinou dopravil do bezpečí. John Kinzie se vrátil domů o rok později, ale shledal mnoho změn. Obchod už nepostavil na nohy, proto byl nucen přijmout místo u Americké kožešinové společnosti, svého největšího konkurenta. Časem obchod s kožešinami v Illinois skončil a Kinzie pracoval jako indiánský tlumočník až do své smrti v roce 1828. Nakonec zůstala naživu méně než polovina lidí z pevnosti. O život přišlo 86 dospělých a 12 dětí. Dalších padesátka zůstávala nezvěstná. Indiáni je odvlekli do zajetí.
Náčelníci Žagenaš a Šabonee
Kapitána Wellse zajali hned na začátku boje, ale podařilo se mu uniknout věznitelům. Vyšvihl se na koně a strašlivě rozzuřený ujížděl do potawatomijského tábora. Přivítala ho salva kulek, ale ty kupodivu minuly svůj cíl. Jeho kůň však byl zasažen a uprchlíka znovu chytili. Náčelníci Žagenaš a Šabonee se přimlouvali za jeho život, ale Peesotum („Uražený“), známý také jako Velký muž, jeden z potawatomijských válečnických vůdců, bodnul Wellse do zad a zabil ho. Jeho srdce pak vyříznul a rozdělil ostatním bojovníkům. Jako projev uznání kapitánovy statečnosti ho podle očitého svědectví Waltera Jordana snědli. Nazítří náčelník Žagenaš sesbíral ostatky Wellsova zmrzačeného těla a pohřbil je v písku. Náčelník Žagenaš, „Angličan“ (1780–1841), byl synem britského důstojníka irského původu Williama Caldwella a potawatomijské ženy. Dostalo se mu vzdělání u jezuitů v Detroitu, zároveň se dokázal dobře pohybovat v indiánském prostředí a stal se jedním z významných potawatomijských předáků. Byl blízkým přítelem šavanského vůdce Tekumseha. Mezi bílými, kteří ho znali jako Kapitána Billa Caldwella, měl mnoho přátel. Přestože v době dearbornského masakru zaujímal vůči Američanům nepřátelský postoj, s přepadením Fort Dearbornu nesouhlasil a mnoho bílých zajatců vděčí za svůj život právě jemu a Šaboneeovi (1775–1859), prasynovci velkého ottawského vůdce Pontiaka. Ty, kteří přežili masakr, vzali Potawatomiové do zajetí a jednali s nimi dosti tvrdě.
Někteří brzy zemřeli, jiné Potawatomiové prodali jako otroky Britům, kteří je však většinou osvobodili, vyděšeni jejich zážitky z krveprolití. Fort Dearborn vítězní indiáni vypálili a těla obětí masakru zůstala tam, kde padla – roztroušená, v rozkladu, na písečných dunách u jezera Michigan. Když příští rok přijela nová posádka, uvítala muže nejen ohořelá konstrukce pevnosti, ale i rozšklebené kostry jejich předchůdců a nešťastných osadníků. Těla se dočkala řádného pohřbu a pevnost byla v roce 1816 přestavěna. O dvacet let později však byla znovu opuštěna, když se rychle rozrůstající Chicago už dokázalo o svou bezpečnost postarat samo.
Jméno statečného hraničáře Williama Wellse dnes nese jedna z chicagských ulic a také okres Wells County v Indianě. Dearbornský masakr občanům Chicaga připomíná první ze čtyř červených hvězd na městské vlajce. Druhá symbolizuje velký požár města v roce 1871, třetí Světovou kolumbovskou výstavu (1893) a čtvrtá světový veletrh Století pokroku (1933–4).
