Válka USA s Nez Percey,..

Válka USA s Nez Percey, Propíchnutými nosy, jejíž 130. výročí si letos připomínáme, je ve srovnání s ostatními ozbrojenými střety bílých a rudých v mnoha ohledech výjimečná.

Indiáni v ní zvítězili ve většině konfliktů a jejich ztráty na životech byly téměř vždy výrazně nižší než ztráty jejich protivníků. V některých bitvách a šarvátkách nepadl ani jeden válečník: v bitvě v kaňonu White Bird (17. června 1877) měli Nez Perceové jen 2 - 3 zraněné, zatímco na straně vojáků bylo 34 mrtvých a několik raněných. Snad jen v bitvě u Little Bighornu (25. června 1876), v předlouhém zápasu o Starý severozápad (1774 - cca 1832) a v 2. seminolské válce (1835 - 1842) dosáhli původní Američané podobných výsledků. V naprosté většině ostatních ozbrojených konfliktů zahynulo více Indiánů než bělochů a to i v bojích, ve kterých rudí bojovníci nade vší pochybnost zvítězili. Např. v tzv. Fettermanově masakru (21. prosince 1866) Lakotové a jejich spojenci do posledního muže vybili 81-členný oddíl kapitána Fettermana - tento triumf ovšem vybledne podíváme-li se na ztráty vítěze, jež činily přes 100 mrtvých a desítky zraněných, z nichž mnozí později zemřeli.

Slušnost vynucená okolnostmi

Výlučnost nezperceské války spočívala i v neobvykle humánním způsobu bojování. Zvláště indiánští válečníci se k nepříteli, ať už živému, zraněnému či mrtvému, chovali jako praví rudí gentlemani. Několikrát bělochům, kteří se jim dostali do rukou, darovali život, až na výjimky po boji nedobíjeli raněné, nikoho nemučili, neskalpovali ani jinak nezohavovali. Vojáci a dobrovolníci s Nez Percey zacházeli až na jednu "bitvu" - spíše masakr žen, dětí a starců -, o níž si dnes povíme více, obdobně nebo jen o málo hůře, což se ovšem nedá říci o indiánských zvědech v armádních službách. Ti podle očitých svědectví nejenže mrzačili mrvé protivníky na bojišti - v honbě za skalpy a jinými trofejemi byli dokonce schopni vykopávat hroby! Zatímco "rytířskost" Propíchnutých nosů se dá považovat za jakýsi všeobecný rys národní povahy, u modrokabátníků a dalších pronásledovatelů Nez Perceů byla jejich nezvyklá "slušnost" spíše vynucená okolnostmi, tj. nedostatkem příležitostí zapsat se do dějin vybíjení amerických domorodců jako se to povedlo mnohým jiným jejich kolegům v indiánských válkách. Bílým aktérům války se totiž podařilo jen jednou proniknout do indiánské osady, zastihnout v ní její obyvatele nepřipravené k boji a střílet a ničit vše živé i neživé, co jim přišlo do rány.

První a také poslední šanci užít si v boji s Nez Percey alespoň částečně typické tváře válčení s rudochy dostali vojáci 9. srpna 1877 v bitvě u severního ramene řeky Big Hole (North Fork of Big Hole River) v západní Montaně, poblíž hranice s Idahem. Velitel 197-členného oddílu, složeného z vojáků 7. pěšího pluku, několika kavaleristů a 35 dobrovolníků, jenž Nez Percee napadl, plukovník John Gibbon, se v tomto utkání považoval za vítěze a stejný názor zastávali i jeho nadřízení. Velitel Departmentu Dakota, generál Alfred H. Terry, Gibbonův pokus o zajetí Nez Perceů nazval "vynikajícícím úspěchem", generál Phil Sheridan, tehdejší vrchní velitel vojsk na americkém západě, byl v hodnocení akce poněkud méně nadšený a psal o ní jen jako o "značném úspěchu". Ale jak vyplyne z dalších řádků, šlo tu spíše o remízu ne-li rovnou o porážku.

45 průstřelů plic

chief_joseph I přes nečekaně vynikající zahájení svého boje za svobodu, kdy Nez Perceové pobili 18-19 osadníků a ve čtyřech bitvách a potyčkách porazili oddíly americké armády (zabili v nich 65 vojáků a sami přišli o sedm mužů a dvě ženy, jež se utopily na útěku), bylo vůdcům kmene jasné, že zhruba 160 bojovníků nestačí odrážet několikanásobně početnějšího nepřítele. Proto se po posledním vítězném střetnutí s modrokabátníky u Clearwateru (11. - 12. července) náčelníci dohadovali o tom, co dále podniknout. Po zuřivých tahanicích nakonec 15. července zvítězil mezi jednotlivými pohlaváry názor, že by se mělo putovat dále na východ, do země Vraních Indiánů. Indiáni nyní putovali po Stezce Lolo. Když opouštěli své tábořiště v údolí Weippe, ponechal prozíravý Josef na místě pět mladých mužů jako zadní stráž. Mladíci tu měli zůstat tři dny a vyhlížet tu vojáky a jejich scouty. Kdyby se v určené lhůtě žádný stíhatel uprchlíků neobjevil, měli se bojovníci vrátit a připojit k ostatním.

Ale nepřátelé, průzkumná kolona, tvořená pěti rotami kavalerie, šesti pokřtěnými nezperceskými stopaři a nějakými dobrovolníky, jíž velel Edwin C. Mason, se objevili. Dva z pětice pozorovatelů po spatření bělochů rychle vyjeli, aby varovali náčelníka Josefa, což se podařilo: desítky bojovníků vyrazily vojákům vstříc a poblíž Incendiary Creeku v úzké hustě zalesněné soutěsce, jíž kvůli podrostu nemohly projet koně, zaskočily jejich zvědy. V krátké ale prudké přestřelce zahynul zvěd John Levi; jeho kolega James Reuben utrpěl zranění na zápěstí, další scout Abraham Brooks měl prostřelené rameno (zranění ho po pár letech přivedlo předčasně do hrobu). Z útočníků nezahynul nikdo. Dobrovolník Eugene Wilson, člen skupiny, ohledávající postřelené průzkumníky, řekl, že Leviho našli "s 45 kulkami v plících". Wilson počet děr po kulkách nepochybně přehnal, nicméně Nez Perceové Masonovy stopaře, zrádce vlastního lidu, opravdu rozstříleli. Účastník potyčky Hemene Moxmox, tvrdil, že Levi stále žil, když k zvědovu zmasakrovanému tělu s klidem došel jeden z Nez Perceů a bez jakékoli poznámky "ho střelil do srdce".

Na ruce lpěla krev

Do dalších problémů s vojáky se Nez Perceové dostali 25. července, když dorazili k Lolo Creeku. Poblíž ústí této říčky přehrazovaly kaňon, jímž se ubírali, kmeny, za nimiž vykukovali vojáci. Josef a dva další náčelníci se k improvizované pevnůstce vydali a řekli jejímu veliteli, kapitánu Charlesi C. Rawnovi, že přes jeho opevnění projdou, a je jim jedno, zda po dobrém či po zlém. Rawn jednání protahoval celé dva dny, přičemž s Nez Percey dohodl následující obchod: vojáci dovolí Josefovým /obr./lidem pokračovat v cestě a oni na oplátku nebudou obtěžovat zdejší osadníky. Během rozhovorů uviděli Nez Perceové v řadách Rawnových mužů své dávné spojence, náčelníka Ploskohlavců Charlota a tucet jeho válečníků, což je velmi zklamalo.

Ještě více se cítil zhrzen Allalimya Takanin. Když nabízel Charlotovi svou ruku, odmítl ji Ploskohlavec se slovy, že na ní lpí "krev bílého muže". Josef a jeho předáci dohodě tak úplně nevěřili, neboť si v divočině nalezli náhradní stezku a ráno 28. července Rawnovu barikádu obešli. Kapitán se za Indiány sice pustil, ale vyměnil si s nimi jen pár střel a potom se stáhl. Nutno dodat, že Nez Perceové svou část dohody dodrželi a osadníkům v této oblasti neublížili. Další dny pochodu uběhly bez větších zádrhelů. Na východním břehu severní větve řeky Big Hole se Nez Perceové na nějaký čas zastavili, aby tu nabrali síly k další cestě. Zbudovali ležení a věnovali se obvyklým táborovým činnostem. V noci pro své potěšení tancovali a netušili nic o tom, že se k nim blíží smrt v podobě oddílu plukovníka Gibbona. Byli si jisti svou bezpečnosti natolik, že ani nepostavili pořádné stráže, ač k tomu zkušený a vážený bojovník Pahkatos, Pět zranění, náčelníky neustále vyzýval. Gibbonovi muži se tak v noci z 8. na 9. srpna mohli nepozorovaně přiblížit k nezperceské osadě.

Smrt přišla ráno

Před úsvitem se vojáci přikradli na svah, kde se pásli koně Indiánů. Podle rozkazu měli zaujmout pozice na úpatí svahu a ve vrboví u vody a vyčkat dalších pokynů. Vojáci a dobrovolníci sotva stačili zalehnout na určených místech, když 3-4 z nich vypálili na starého poloslepého Indiána, který jel zkontrolovat koně, a tím odstartovali celou "bitvu". Po výstřelech modrokabátníci překročili North Fork of Big Hole a vtrhli do indiánského ležení. Útok zastihl mnohé obyvatele tábora ve spánku. Rozespalí motající se vybíhali Indiáni ze stanů a vojáci je pobíjeli. Bylo jim jedno, zda zabíjejí dospělého bojovníka, nebo bezbranné ženy, děti a neškodné starce - však jim jejich velitel před útokem řekl, že nechce žádné zajatce! Mnoho žen a dětí si ani neuvědomilo, co se děje, a bylo zabito na lůžku. V jednom týpí se bílému "hrdinovi" podařilo "zneškodnit" pět malých dětí. Nezperceští válečníci se naštěstí rychle vzpamatovali a pustili se vší palebnou silou, již měli k dispozici, do vojáků, čímž umožnili svým rodinným příslušníkům utéci a ukrýt se v křovinách u řeky. Spolu s ženami a dětmi se tu ukryli i někteří bojovníci, kteří pak odtud odstřelovali jednoho nepřítele po druhém. Obrana či vlastně protiútok Nez Perceů byla úspěšná a po čase se válečníkům podařilo Gibbonovy infanteristy a jejich civilní pomocníky vypudit z ležení. Vojáci prchli přes řeku a na svém postupně naprosto bezhlavém útěku se zastavili až na zalesněné rovině u úpatí hor, kde se na velitelův rozkaz zakopali. Ale ani zde, chráněni stromy, nebyli v bezpečí před kulkami indiánských odstřelovačů. Gibbonův sbor se ocitl v obklíčení, bez jídla a bez vody, neboť plukovník, který chtěl Indiány dokonale zaskočit, nechal těžké a rámusivé vozy se zásobami jet pozadu.

Pár mužů se pokusilo umístit na svahu hory houfnici a trochu zvrátit poměr sil, ale stačili z děla vystřelit jen dvakrát. Potom obsluhu děla přepadli Nez Perceové, jednoho z "artileristů" zabili, další dva zranili a zbylých šest donutili utéci. Svou kořist pak válečníci rozebrali a svrhli do rokle. Svůj úspěch Indiáni korunovali, když se jim podařilo zajmout nákladní muly, nesoucí bedničky s 2000 náboji do springfieldek. Zatímco hrstka válečníků držela v šachu Gibbonovy vojáky, zalehnuté za narychlo naskládanými balvany, pokračovali ostatní Nez Perceové pod Josefovým vedením v útěku. Na úsvitu nového dne se nezperceští muži obléhající Gibbona nepozorovaně stáhli a vydali se za svými rodinami. A tím skončilo slavné Gibbonovo vítězství u Big Hole. Ještě statistika ztrát: běloši měli 31 mrtvých a 40 raněných. Na nezperceské straně bylo zabito a zavražděno kolem 80-90 lidí, z toho bylo prý jen 12 mužů schopných bojovat, zbytek obětí tvořili ženy, děti a staří muži.