V zajetí Komančů

Stalo-li se, že do zajetí „krvežíznivých“ domorodců upadly evropské děti, v  široké veřejnosti se okamžitě zvedla vlna zájmu o jejich osud. Život v „porobě“ však nemusel znamenat vždy jen kruté otroctví. Dokazuje to příběh sourozenců Babbových.

Na divoké hranici

Farmář John Scarff Babb byl jedním z mnoha amerických pionýrů, kteří neodolali lákavé možnosti získat laciné pozemky v Texasu. Zjara roku 1856 vyrazil z rodného Wisconsinu s manželkou Isabelou Ann a dvěma syny, Hernandezem Courtezem – „Courtem“ a Theodorem Adolphusem - „Dotem“, na dalekou cestu za bohatstvím. Putovali přes Iowu a Teritorium Kansas. Když přijeli k břehům Red Riveru, který tvořil hranici mezi Texasem a Indiánským Teritoriem, byli nuceni udělat neplánovanou přestávku. Řeka byla rozvodněná a nezbývalo než čekat, až vody opadnou. 

Zde, pod plachtou vystěhovaleckého vozu, porodila Isabela Ann holčičku. Pojmenovali ji Bianca Louella a později jí říkali také Bankuella nebo zkráceně „Banc“. Stalo se tak 26.srpna roku 1856. Johnova rodina se usadila v Chicu, v texaském okrese Wise, kde si na břehu Dry Creeku postavila malý ranč. Jejich usedlost se nacházela na nebezpečném území. Docházelo zde k neustálým potyčkám mezi průkopníky a indiány, a to zejména Komanči, obávanými „pány jižních plání“. Komančové při svých nájezdech kradli hospodářská zvířata a běžně unášeli mladé ženy a děti, které zotročovali nebo si je často adoptovali. Nahrazovali jimi své zemřelé soukmenovce, o které přišli při zhoubných epidemiích. V září 1866 se John Babb vypravil se stádem dobytka do pevnosti Fort Smith v Arkansasu. Vzal sebou nejstaršího syna Courta a doma zanechal manželku s oběma mladšími dětmi a malým kojencem Margií. V době jejich nepřítomnosti vypomáhala v domácnosti sousedka, paní Sarah Jane Lusterová, pohledná dvaadvacetiletá vdova po konfederační vojákovi.

 comanche-chief_horseback
 náčelník Horseback

14.září sev blízkosti farmy objevila asi čtyřicetičlenná válečná výprava Komančů z kmene Noconů. Vedl je náčelník Persumma (Pernerney), bratr nejvyššího noconijského pohlavára Horsebacka. Vraceli se z nájezdu po severním Texasu zpátky do Indiánského Teritoria z akce, která se jim příliš nevydařila. Přepadli čtyři farmy a získali několik koní, přišli však o šest bojovníků. Bílí nepřátelé dokonce jednoho Nocona skalpovali. To volalo po pomstě! A před nimi stál neopevněný ranč, jehož mužští obyvatelé byli v nedohlednu, zřejmě někde na pastvinách. Snadná kořist.   Čtrnáctiletý Dot a desetiletá Bianca si hráli před srubem, když uviděli přijíždějící jezdce. „Jsou to kovbojové?“, zeptala se dětí skrze otevřené okno matka. „Ne“, vykřiknul Dot, „to jsou indiáni!“ Než stačil se sestrou vběhnout dovnitř a zavřít za sebou dveře, indiáni vtrhli do místnosti.

Vzpírajícího se Dota, který se snažil na útočníky vystřelit z otcovy pušky, vyvlekli ven a svázali. Isabela, jež znala z Wisconsinu pouze mírumilovné Winnebagy, prosila o slitování. Vyděšenou Biancu držela za ruku a druhou rukou si tiskla na prsa malou Margii.  Rozezlení Komančové však neznali soucitu. Vrhli se na paní Lusterovou a vyvlekli ji za Dotem. Isabela rychle schovala kojence pod pokrývku a ještě pevněji sevřela Biancu. Indiáni se vrátili a začali jí rvát dceru z náručí. Jeden z nich vytáhnul dlouhý nůž a zasadil nešťastné matce čtyři rány. Ta pustila dívku a zhroutila se na postel. Zatímco nájezdníci přivazovali zajatce na koně, bojovník jménem Omercawbey („Kráčející Tvář“, Walking Face) se do srubu vrátil a ke svému údivu zjistil, že bílá žena ještě žije. Napnul luk a zblízka ji střelil šípem do prsou. Potom jí, ještě dýchající, stáhnul skalp z hlavy. Když později přiběhli sousedé a vstoupili do srubu, naskytl se jim hrůzný pohled. Umírající Isabela Babbová byla již v hlubokém bezvědomí ale jedenáctiměsíční Margie zůstala nezraněna. Celá potřísněná chladnoucí krví, se pokoušela pít z matčina prsu.

Vládci jižních plání

 bianca_banc_babb_bell
 Bianca Babb

Vězni byli za neustálého bití hnáni do tábora Komančů, nacházejícího se hluboko v Indiánském Teritoriu. Biancu, pevně přivázanou na hřbetě tvrdohlavé muly, častoval její únosce Kerno stejným přívalem nadávek a kopanců, jako to staré a pomalé zvíře. Ubohé děvče, jež trpělo ze stresu a nelidského zacházení úpornými průjmy, dostalo posměšnou přezdívku „Páchnoucí při chůzi“ (Smell Bad When You Walk).  Třetího dne dostala Bianca bolestnou lekci indiánského chování. Byla tak hladová, že sáhla po dalším kousku sušeného masa ale vedle sedící Kerno vytáhl nůž a sekl ji do ruky. Děvče později vyprávělo: „tekla mi krev, ale zatnula jsem zuby a neuronila ani slzu.“

Sarah, kterou divocí válečníci každý večer znásilňovali, což bylo u tohoto kmene obvyklé zacházení se zajatými ženami, již nemohla nesnesitelné ponižování vydržet a rozhodla se jedné noci uprchnout. Dot jí pomohl vybrat nejrychlejšího koně, neodjel však s ní a vrátil se spát ke svým věznitelům. Žena tak získala několikahodinový náskok a ráno pronásledovatelé usoudili, že by bylo její stíhání bezvýsledné. Uprchlice však po nějaké době padla do rukou kočujícím Kiowům. Hezká běloška prý u těchto indiánů zastávala funkci jakési sexuální otrokyně. Ale nakonec se jí podařilo utéci i jim a svoji trnitou cestu za svobodou skončila nedaleko tvrze Fort Zarah v Kansasu.

Dot, který byl osobním Persummovým zajatcem, putoval stále po sestřině boku, až ho jednoho dne Komančové srazili k zemi a strašlivě zmlátili. Bianca ve svých pamětech uvedla důvod: „celou cestu dělal značky, neboť doufal, že nás otec sleduje, aby nás osvobodil.“ Rozzuření indiáni ho přivázali ke stromu, obložili suchou trávou a klestím a chystali se ho upálit. „Přehodila jsem si přes hlavu pokrývku a usedavě plakala“, vzpomínala dál Bianca, „avšak Dot projevil tváří v tvář smrti tak chladný klid a stoicismus, že ho indiáni s obdivem ušetřili.“ Když Komančové s oběma zajatci dorazili do svého tábora na Canadian Riveru, byla jim na přivítanou uspořádána veliká slavnost s tanci a zpěvy. Indiánské děti se nahrnuly kolem Biancy. Malí chlapci byli nazí, ti starší měli bederní zástěrky a dívky byly oblečeny v šatech z jelenice. Největší senzaci způsobily Biančiny dlouhé světlé vlasy. Indiánská děvčata je hladila a obdivně švitořila. Žádná z nich ještě neviděla bílou dívku. Bianca později vzpomínala, že se po dlouhé době poprvé dosyta najedla. Dostala dokonce kávu oslazenou cukrem, což se považovalo za luxus.

Druhého dne byli sourozenci od sebe odděleni. Dota odvedla jedna tlupa Noconů do svého vzdáleného kempu. Bianca, která byla „majetkem“ Kernovým, zůstala v táboře. Kerno ji daroval své sestře Tekwashaně, bezdětné vdově. Indiánka bílé děvče přijala za svou dceru a snažila se z ní vychovat pravou Komančku. Naučila ji nejen plavat, ale také vydělávat bizoní kůže, šít oděvy z jelenice a stavět a bourat týpí. Zápěstí a kotníky jí ozdobila mosaznými náramky a propíchla uši, aby mohlo děvče nosit stříbrné náušnice. Biančiny dlouhé blond vlasy nezůstaly dlouho světlé. Adoptivní matka jí je mazala bizoním lojem smíšeným s dřevěným uhlím, takže brzy by v zajatkyni nikdo nepoznal evropskou dívku. Jejich malá tlupa sestávala z přibližně 35 lidí a 8 stanů a putovala každé tři nebo čtyři týdny přes celou dnešní Oklahomu až do texaského Panhandlu. Tak jako každá indiánská žena měla i Bianca mnoho práce, byla však mladá a silná a novému životu se brzy přizpůsobila. Její nová „matka“ Tekwashana se k ní chovala přívětivě a i mezi dětmi našla přátele. Přesto se se zajetím nesmířila a doufala, že ji přijdou její příbuzní vykoupit.

 comanche-the_milky_way-aka-esahabith-aka-asa-havie-1872
 náčelník Milky Way

Dota odvezl náčelník Persumma do své vesnice na řece Arkansas. Umístil ho do rodiny své sestry, manželky bojovníka Watchoedadda. Zde dostal nepříliš lichotivé jméno Nadernumipe („Unavený vyvrženec“, Tired and Give Out). Persumma, kterému imponovala mladíkova statečnost, ho začal připravovat na dráhu válečnickou.  Daroval mu koně a pušku a učil ho všem dovednostem komančského bojovníka.

Ačkoliv byl Dot ve výcviku, některé ženy se ho snažily využívat jako otroka. Nutily ho pomáhat při stavbě týpí, štípat dříví a nosit vodu na vaření. Protože byl zvyklý od své matky na poslušnost, tyto úkoly bez reptání plnil. Poté, co mu jeho vrstevníci vysvětlili, že u jejich lidu není běžné, aby muž dělal podobné věci, odmítnul jedné stařeně donést palivové dříví. „Ta fúrie mě přetáhla přes záda karabáčem“, vzpomínal, „ale to byla poslední rána, co jsem od indiánů dostal. Vytrhl jsem jí bič z ruky a mrštil s ním o zem. Od té doby mě již squaws neobtěžovaly a já si mohl vychutnávat život komančského bojovníka. Cvičit s lukem a šípy, krotit divoké koně a lovit antilopy a bizony. Všechnu těžkou práci musely oddřít ženy samy.“

Vše nasvědčovalo, že se Dot, stejně jako Bianca, celkem bez obtíží sžil s indiánskou společností. Hlavně si pochvaloval stravu. „Jednou zabili bizoní tele. Squaw ho vyvrhla a z jeho žaludku vybrala natrávené mléko, které rozdala dětem. Byla to ta nejsladší věc, co jsem kdy ochutnal, a byla mnohem lepší než naše želatina.“ Také si liboval, jak bylo pohodlné indiánské lože. „Bylo vyrobeno z měkce vydělaných bizoních kůží, napjatých mezi čtyřmi kůly, za přikrývky sloužily hebké kožešiny“, vzpomínal, „mohl ses takto vyspat v domech bílých?“ Když Persumma usoudil, že je jeho svěřenec řádně vycvičený, vzal ho na dvě válečné výpravy. První byla namířena proti Caddům, kteří lovili v okolí řeky Washita bizony. Komančové narazili na sedm nepřátel a okamžitě je napadli. Šest jich zabili a sedmého pronásledovali. Persumma pod prchajícím Caddem zastřelil koně a jezdec dopadl otřesen na zem. Náčelník podal Dotovi revolver a nařídil mu, ať střelí sedícího nepřítele do hlavy. Mladík vše vykonal, aniž by hnul brvou. Když vracel náčelníkovi zbraň, jen suše prohlásil: „je mrtev“. Bylo to poprvé, co Dot Babb zabil člověka.  Druhý komančský nájezd zavedl bílého válečníka až do Mexika. Byl také úspěšný. Zabili sedm Mexičanů a odvlekli do zajetí dvě dívky a jednoho chlapce.

Na mentalitu Komančů si Dot zvyknul velmi brzy a jejich jednání neodsuzoval. Říkal: „Je dobré, když bojovník občas unese bílou ženu. Může si ji potom přidat do svého harému.“ Životnímu stylu Komančů se obě unesené děti pozoruhodně dobře přizpůsobily. Přesto nikdy neuvažovaly, že by u nich zůstaly nastálo. Hledaly příležitost, jak se vrátit do Texasu ke svým lidem.

Jednou Dotova tlupa tábořila na Canadian Riveru s lidmi vrchního náčelníka Noconů, jménem Oska Horseback (Tir-ha-yah-gua-hip, „Koňský hřbet“). Slavný pohlavár tehdy nabídnul Dotovi, Nedernumipemu, aby zůstal s nimi a oženil se. Ale mladík mu odpověděl: „to by byla velká chyba, mám totiž v plánu se co nejdříve vrátit k otci a svým příbuzným.“

Zpátky k bílým

 dot_babb
 Dot Babb

Když se  říjnu 1866 navrátil John Babb se synem Courtem z Arkansasu, čekala ho nejdříve smutná povinnost pohřbít manželku, zavražděnou ve věku pouhých 42 let. Potom se okamžitě vypravil hledat své unesené děti. S několika odvážnými hraničáři a hrstkou spřátelených indiánů začal pročesávat Indiánské Teritorium. Sice bez úspěchu, ale ve všech osadách, pevnostech a indiánských agenturách zanechal Biančin a Dotův popis. Do pátrání se brzy zapojilo několik desítek lidí.

Štěstí měl Dr.Jacob J.Sturm, indiánský agent z Fort Arbuckle. V dubnu 1867 objevil Biancu v jednom komančském táboře nedaleko Verdenu v dnešní Oklahomě. Na poradě s předáky kmene zjistil, že Komančové nejsou proti, aby si děvče odvedl. Ochotně zaplatil výkupné 333 dolarů a Bianca Banc Babb byla svobodná. Ta se nemohla dočkat až uvidí svoji rodinu a nutila Dr.Sturma k okamžitému odjezdu. Na rozdíl od mnoha jiných zajatců toužila po světě bílých. Mnohem hůře celou situaci nesla její indiánská „matka“ Tekwashana. Celou noc proplakala a zahrnovala dívku výčitkami: „Proč mě opouštíš, má dcero, cožpak mě už nemiluješ?“ Tekwashanin bratr Kerno byl před nedávnem při nájezdu do Texasu zabit a Bianca byla jediné, co nešťastné indiánce na tomto světě zbylo. Ráno vysadila děvče na koně a ještě několik mil je doprovázela. Hlavu si na znamení smutku zahalila závojem, Bianca však byla neoblomná. Komančka se se zlomeným srdcem vrátila do tábora a už nikdy své světlovlasé dítě nespatřila.  V půlce května 1867 se ve Fort Arbucle objevil náčelník Horseback a sdělil poručíkovi Marku Walkerovi, že se Dot Babb, zajatec bratra Persummy, nachází v táboře náčelníka Penateků  Esihabita (“Mléčná dráha“, Milky Way). Indiánský agent Jesse Leavenworth vyhledal Esihabita na řece Washita a nabídnul mu za zajatého bělocha výkupné. V červenci se náčelník do Fort Arbucle dostavil. Poručík Walker mu vyplatil 210 dolarů v hotovosti, k tomu přidal oděvy v hodnotě 23,75 dolarů a Dot byl po dvou letech zajetí opět volný. Násilně odloučení členové rodiny se šťastně shledali v Reedsburgu ve Wisconsinu, kam se John Babb po tragédii přestěhoval. Bianca se 25.června 1882 provdala za makléře s pozemky Jeffersona Davise Bella a s novomanželem se odstěhovala zpět do Texasu. Zde navštívila komančskou rezervaci a zjistila, že Tekwashana zemřela. Našla zde však několik starých indiánských přátel, kteří ji radostně přivítali. Roku 1920 Bianca Banc Babb napsala monografii o svém životě v komančském zajetí, kterou nazvala „Every Day Seemed to Be a Holiday: The Captivity of Bianca Babb“. Kniha je cenná tím, že popisuje všední táborový život. Snese srovnání s předními historickými a etnografickými díly a nabízí několik klíčových poznatků o komančských obřadech, náboženství a stravovacích zvyklostech. Píše například, jak jedli koně když nebyla kukuřice a bizoni již byli vzácní. Také popisuje málo známý „bobří rituál“. Její monografie je pozoruhodná, protože vrhá na Komanče soucitný pohled a liší se tím od děl ostatních spisovatelů té doby, kteří líčili indiány jako krvavé, odporné bestie. Příběh Bianci Babb ve své době získal pozornost pouze několika místních novinářů a během jejího života nebyl nikdy zveřejněn. Zato bratrovy dobrodružné vzpomínky nazvané „In the Bosom of the Comanches“ z roku 1912, byly často publikovány a Dot se stal slavnou osobností. Bianca v roce 1934 ovdověla a 13.dubna 1950 zemřela v texaském Dentonu ve věku třiadevadesáti let jako poslední bílý zajatec Komančů. Bratra Dota přežila o 14 let.