Rukojmí Psích vojáků

Centrální Kansas trpěl v roce 1868 nejen mimořádným suchem ale také zničujícími nájezdy šajenských Psích vojáků, k nimž se pokaždé připojovali bojechtiví Siouxové a Arapahové.

Dali se zlákat bohatstvím země, která jim nepatřila. Vidinou zlata, lovem kožešinové zvěře, zabíráním levných pozemků k hospodaření či pouhým dobrodružstvím.  Hnáni touhou po zbohatnutí nebo po novém, poklidném životě a vědomi si nebezpečí, vydávali se do málo probádaných končin Divokého západu, kde zabírali odvěká indiánská loviště. Osudy evropských vystěhovalců bývaly často kruté a mnozí zaplatili za svůj sen daní nejvyšší. Zvláště tragicky působí příběhy žen a dětí novodobých osadníků. Co však mohli tito lidé od divoce žijících indiánů očekávat?

Kansas v plamenech

Susanna  Alderdiceová se narodila počátkem roku 1840 v městě Green Township v Ohiu. Byla prvorozeným dítětem Michaela a Marie Zeiglerových, manželů německého původu.  28.října 1860 se provdala za dvacetiletého Jamese Alfreda Dailyho.  Zuřila Občanská válka a novomanželé se odstěhovali do Saliny, nového města v centrálním Kansasu, kde James lacino získal pozemky k hospodaření. Susannin první potomek, syn John Daily, se zde narodil 1.července 1863. James Daily obdržel povolávací rozkaz do armády a 16.července 1864 narukoval k 17. Kansaskému dobrovolnickému pěchotnímu pluku. 

Přidělen byl do kompanie D a odvelen do města Lawrence.  Dne 5.října ho z armády propustili, neboť se mu narodilo druhé dítě Willis Daily. Pouhé dva dny před ukončením jeho vojenské služby onemocněl James horečkou. Byl převezen do všeobecné nemocnice ve Fort Leavenworthu a umístěn do karantény. O 11 dní později, 25.listopadu zemřel, podlehl tyfu. Susanna Dailyová, zvaná rodinou a přáteli Susan, zůstala sama se dvěma malými dětmi. Dočkala se však pomoci od svých rodičů, kteří se za ní do Saliny přistěhovali.  Po čase se vdova seznámila s Tomem Alderdicem. Pocházel z Pennsylvanie a sloužil jako bubeník ve 2. dobrovolnickém pěchotním pluku, jenž byl umístěný v kempu na břehu řeky Solomon River, poblíž Susannina bydliště.

Tom požádal o propuštění z armády a 28.června 1866 se se  Susannou oženil. Usadili se na farmě ležící na Spillman Creeku, přítoku řeky Saline, nedaleko současného Lincolnu v Kansasu.  Roku 1867 se jim narodil další syn Frank a počátkem podzimu 1868 přišla na svět dcera Alice.  Susannina rodina měla nyní čtyři děti. cheyenne-tall_bull_chief_of_dog_soldiers

Centrální Kansas trpěl v roce 1868 nejen mimořádným suchem ale také zničujícími nájezdy šajenských Psích vojáků, k nimž se pokaždé připojovali bojechtiví Siouxové a Arapahové.  Osady podél řeky Saline bývaly vystaveny krvavým útokům, při kterých bylo zavražděno mnoho bílých pionýrů.   Generál Philip Sheridan obdržel povolení sestavit milici 50 civilních střelců. Dobrovolníci sloužili pod velením majora Sandy Forsytha.  Nejméně 23 mužů pocházelo z údolí řeky Saline, několik z nich se přihlásilo do armády přímo na ranči Schermerhorn, sousedícím s farmou Alderdiceových.

Nejmladším z Forsythových skautů se stal dokonce Susannin 16-ti letý bratr Eli Zeigler.  Také její manžel Tom sloužil čtyři měsíce u oddílu, jehož příslušníci si říkali Solomon Avengers. Dobrovolníci svedli s Šajeny, vedenými náčelníkem Římským Nosem (“Woqini“, Roman Nose) a Psími vojáky (Dog Soldiers) Vysokého Býka (Tall Bull) heroickou bitku, jež vešla ve známost jako Bitva o Beecherův ostrov (17.-21.září 1868). Padlo šest z Forsythových skautů, včetně poručíka Fredericka H. Beechera, ale indiáni ztratili okolo 30 mužů a přišli o svého nenahraditelného vůdce Římského Nosa.  Jména všech Forsythových mužů nese velký obelisk, postavený téměř před 100 lety na místě dávného bojiště. Tom Alderdice je uveden jako první, Eli Zeigler naopak jako poslední. Vysoký Býk přísahal pomstu za smrt svých soukmenovců a jeho Psí vojáci vyrazili 21.května 1869 na sérii nájezdů do Kansasu.  Nejhorší se odehrál 25.května v okrese Jewell, kdy bylo zabito šest lovců bizonů.  Sedmý, John McChesney, se schoval během útoku ve vysoké trávě a jako jediný přežil. 28.května bojovníci Vysokého Býka vykolejili vlak, zabili strojvůdce a topiče, a poté přepadli železniční stanici v blízkosti Fossil Creeku (nynější Russell), kde zranili další čtyři železniční dělníky.  Druhého dne Psí vojáci překvapili loveckou výpravu čtyř Američanů a zranili Solomona Humbargera šípem do kyčle.  Lovci, sousedé Toma a Susanny Alderdiceových, se poschovávali v korytě potoka a po jeho proudu se pomalu doplížili zpět do údolí řeky Saline.  V neděli 30.května se asi 60 indiánů přiblížilo k nově vznikající dánské osadě, která se táhla podél břehů Spillman Creeku, asi 10 mil nad místem, kde se spojuje s řekou Saline (tři míle západně od současného Lincolnu). 

Susannin bratr Eli Zeigler a bratranec, John Alverson, jeli shodou okolností kolem vozem, když spatřili indiány chystající se k útoku.  Šajeni je však zpozorovali také a asi tucet z nich se pustil za nimi. Oba běloši nechali vůz na cestě a ukryli se v korytu potoka, kde hledali ochranu pod vymletým břehem.  Indiáni na ně chvíli stříleli, nebyli ale ochotni prohledávat neprostupné houštiny.  Poté, co vypřáhli koně a vyplundrovali náklad vozu, odešli a zanechali Zeiglera a Alversona ve své skrýši, aniž by jim zkřivili vlas na hlavě.  Dánští osadníci takové štěstí neměli.  Erskild a Stine Lauritzen, kteří šli na návštěvu k sousedům, byli zastřeleni, skalpováni a ponecháni nazí na cestě. maria_weichell

Nedaleko od místa tragédie indiáni také přepadli manžele Marii a George Weichellovy a jejich rodinného přítele Freda Meigerhoffa.  Muži byli ozbrojeni, ale munici brzy vystříleli a byli zabiti. Jeden z Šajenů uříznul George Weichellovi prst, aby získal jeho prsten.  Weichellovu dvacetiletou, těhotnou manželku Marii, vzali do zajetí.  Odpoledne ještě zavraždili muže, který žil s Lauritzenovými, Otto Pearsona.  Jeho skalpované a zohavené tělo se našlo o dva dny později na západním břehu Spillman Creeku. Lupiči ve svém řádění pokračovali. V sedmnáct hodin téhož dne se přiblížili k domu, kde bydlela Susanna Alderdiceová. Její manžel Tom byl zrovna v Salině, 35 mil daleko, s některými dalšími osadníky, včetně Timothy Kineho a Williama Hendricksona. 

V domě zůstaly Susanniny čtyři děti - John, Willis, Frank a Alice, dále Kineho žena Bridget a jejich dvouměsíční dcera Katherine, pak Thomas Noon a jeho manželka, a Nicholas Whalen.  Dům patřil Michaelu Haleyovi, který jim dovolil, aby v něm přebývali, protože patřil k nejpevnějším v osadě. Sám odvezl svoji rodinu do blízkosti pevnosti Fort Harker, kde, jak předpokládal, bude bezpečnější před indiánskými útoky.  Bridget Kineová zaslechla zvenčí podezřelý hluk a vyšla ze dveří podívat se směrem ke svému domu. Ke své hrůze spatřila indiány, jak vyvádějí manželovu klisnu.  Noonovi a Nicholas Whalen, když zjistili co se děje, vyskočili z okna, a uprchli do polí. Bridget a Susannu zanechali bez jakékoli ochrany.  Obě ženy rychle posbíraly své děti a utíkaly k vysokým břehům řeky Saline, tekoucí asi 100 metrů za domem. Bridget Kineová nesla pouze svou dceru a doběhla k řece jako první. Brodila se vodou, až nalezla úkryt pod převislými větvemi stromů, kde se schovala, jak nejlépe uměla.  Susanna Alderdiceová  se čtyřmi dětmi se nemohla pohybovat tak rychle, neboť musela nést dvě nejmenší.  K řece doběhnout nestačila, zakopla a upadla na zem. 

Indiáni neznali žádné slitování a před jejíma očima všechny tři chlapce zabili.  Bridget Kineová  ze svého úkrytu slyšela křik vražděných hochů, ale neviděla už, že indiáni Susannu a osmiměsíční Alici Alderdiceovou odvádějí do zajetí. Sama s dcerou našla záchranu na pět mil vzdálené opevněné farmě Schermerhorn, kde vzburcovala osadníky. Druhý den, 31.května, vyrazili osadníci společně s vojáky na pomoc, ale indiány již nenašli. Objevili pouze jejich znetvořené oběti roztroušené podél Spillman Creeku na obou březích řeky Saline. Tom Alderdice se při návratu z města Salina zastavil na ranči Schermerhorn. Zde se dozvěděl o osudu svých chlapců a o únosu manželky a malé dcerky.  Spěchal do domu Williama Hendricksona, kde se nacházela mrtvá těla obětí šajenského masakru. Vzkřiknul bolestí, když spatřil na katafalku dvouletého Franka a svého nevlastního, šestiletého, syna Johna. Zůstal mu jen těžce zraněný nevlastní syn Willis Daily, který smrtelné rány přežil jako zázrakem a tvrdošíjně lpěl na životě. Zde je vzpomínka syna pana Hendricksona:                                                                                                                         „Den po vražedném nájezdu vojáci objevili Willise a jeho dva mrtvé bratry. Leželi nazí pod hromadou chrastí. Čtyřletý chlapec měl kromě mnoha zranění šípy, dvě kulky v zádech a ránu od kopí na ruce.  Jeden z šípů pronikl hluboko do jeho hrudní kosti.  Z nějakého důvodu odmítnul vojenský chirurg Willise léčit, nebo dokonce operovat, a ani poručíkovi se nepodařilo, aby ho k tomu donutil.  Tento chirurg byl později v kansaském tisku pranýřován za svoji necitelnost.  Willis zůstal dva dny s kovovým hrotem šípu zaraženým 5 palců hluboko v hrudi, než mu ho odstranili v našem domě.  Malý Willis prosil tak úpěnlivě, že muž jménem Phil Lantz prohlásil, že pokud hocha někdo bude držet, hrot vytáhne. Nabídl se osadník Washington Smith, a Lantz šíp vytrhnul s pomocí formy na kulky mého otce. Když byl bodec venku, nikoho ani nenapadlo, že by mohl Willis tuto krutou operaci přežít.“

Rodinná tragédie neodradila Toma Alderdice vydat se 1.června pátrat na vlastní pěst po své unesené manželce a dcerce.  Několik kilometrů na sever, nedaleko od Salomon Riveru, narazil na indiánskou stezku.  Sledoval ji několik mil, až na břehu jemu neznámého potoka, objevil velký indiánský tábor.   Potřeboval pomoc, proto se vrátil do údolí řeky Saline, a následně odcestoval do Fort Leavenworthu v naději, že by se k jeho záchranné misi mohla  připojit armáda. V pevnosti se na Toma sesypali novináři plátku “Leavenworth Times“ a v jednom čísle se objevil článek napůl vybájený. Psalo se v něm, že Tom Alderdice objevil těla svých synů u svého domu, i když je poprvé viděl až na Hendricksonově ranči.  Podle tohoto článku měl jeden mrtvý chlapec čtyři šípy v těle a druhý dokonce pět. Pokud jde o zraněného Willise, noviny hlásaly, že byl nalezen s pěti šípy v trupu, přičemž jeden v prsou byl v hloubce pět centimetrů.

V dalším čísle se psalo, že se Tom Alderdice setkal ve Fort Leavenworthu s George Custerem a jeho manželkou. Libbie Custerová prý prohlásila: „Ten muž byl téměř šílený žalem nad únosem své manželky indiány a vraždou svých malých dětí.  Jeho divoké oči, horečnaté a propadlé žalem, jeho slabý, třesoucí se hlas, jeho vychrtlý neholený obličej - to vše vypovídalo o hrozných věcech, které ten nešťastný muž prožil.  Lomil rukama a prosil generála Custera, aby využil svého vlivu a zorganizoval expedici, která by osvobodila jeho ženu a dcerušku. Obrátil se na mě, abych se u manžela přimluvila. Nedalo se mu nevyhovět …“  Alderdice napsal o svém pátrání zprávu a odevzdal Susannin popis důstojníkům ve Fort Leavenworthu. Kopie pak byla předána plukovníkovi Eugenu A. Carrovi, hlavnímu vojenskému veliteli oblasti.  Tom popsal, že je jeho žena střední výšky, světlé pleti, se světle hnědými vlasy a má modré oči.  Poznamenal také, že Susanna sebou měla dítě ženského pohlaví ve věku osmi měsíců, které Šajeni unesli společně s ní.  Poté se Tom Alderdice chvatně vrátil do údolí řeky Saline a znovu zamířil k potoku, kde dříve objevil indiány.  Tentokrát našel tábor Psích vojáků již opuštěný a na zemi leželo pohozené mrtvé tělíčko dítěte. Byla to jeho Alice, uškrcená tětivou luku!  Její nepřetržitý pláč popudil indiány natolik, že děvčátko umlčeli navždy. Zdrcenému otci nezbývalo, než se modlit, aby Carr a jeho vojáci vyrazili na záchrannou expedici co nejdříve, a pokusili se tak zachránit Susannu před krutým osudem, jaký potkal její děti.

Trestná výprava

col.eugenne_carr-_summit_springs

Tomovy modlitby se vyplnily 9.června 1869. Toho dne z pevnosti Fort McPherson v Nebrasce vyrazil na trestnou výpravu proti lidem Vysokého Býka plukovník Carr. Měl k dispozici sedm švadron 5. kavalerie a tři oddíly zvědů z kmene Pónýů, kterým velel major Frank North. S Psími vojáky Vysokého býka se Carr utkal v několika menších šarvátkách.  K večeru 15.června se sedmičlenná skupina Šajenů pokusila odehnat armádní muly.  Plukovník zapsal do denního hlášení: „Moji muži bojovali statečně a Psí vojáci nedostali ani kopyto.  Jeden vojín a kočí nákladního vozu byli zraněni. Dostali jsme jednoho z indiánů.“ 5.července Northovi Pónýové vystopovali několik Psích vojáků.  V ostrém boji jeho skauti zabili tři bojovníky a několik jich zranili.  Carr se obával, že by se vesnice Vysokého Býka mohla rozptýlit a její obyvatelé zmizet za řekou South Platte, která tvořila hranici s Teritoriem Wyoming. Z toho důvodu hnal své muže dnem i nocí.  Večer 10.července se vojáci utábořili na místě, kde pronásledovaní indiáni kempovali ještě zrána. Popel z jejich ohňů doposud nestačil vychladnout. Carr si byl vědom, že Šajeni o něm vědí a že se budou snažit překročit řeku. Záleželo na každé hodině. Vydal proto příkaz, že v pronásledování mohou pokračovat jedině ti muži, jejichž koně vydrží tvrdou a dlouhou jízdu. Opustil ležení pouze s 244 vojáky a důstojníky a 50 pónýjskými skauty. Druhého dne dojeli k řece a chystali se ji přebrodit, když jeden zvěd (prý Buffalo Bill Cody) spatřil v dálce pasoucí se stádo koní. V místě zvaném Summit Springs, poblíž dnešního Sterlingu v Coloradu, stála vesnice s 84 stany. Bylo to ležení Vysokého Býka.

Kromě Šajenů zde tábořilo několik spřátelených Siouxů a Arapahů, celkem 400 lidí, z nichž asi 100 bojovníků mělo vesnici chránit. Carr rozdělil své muže do tří skupin a kolem třetí hodiny odpoledne zaútočil. Útok byl rychlý a úspěšný.  Za necelé tři hodiny bylo po všem. Překvapení indiáni se rozprchli do prérie. 52 bojovníků, včetně jejich vůdce Vysokého Býka, leželo mrtvo v okolí vesnice, a 17 indiánských žen a dětí bylo zajato. Kavalérie kupodivu měla jen jednu oběť – vojáka, lehce zraněného šípem do ušního boltce. Plukovník Carr psal ve svém hlášení: „Mohu potvrdit, že náčelník Vysoký Býk byl zabit. Prchal s nejmladší manželkou a šestiletou dcerou, když se ohlédl a spatřil zkázu své vesnice a Psích vojáků, spolku, jehož byl hlavou a hrdým vůdcem.  Řekl své squaw, že by nemohl žít v hanbě a že se musejí vrátit a nechat se zabít. Žena vypověděla, že otočili koně a vrátili se do bitvy.“ Smrt Vysokého Býka nebyla však zdaleka tak heroická, jak si ji zřejmě slavný náčelník představoval.  Rozhodl se čelit vojákům v jedné hluboké strži na jih od tábora, kam se uchýlil s devatenácti bojovníky a několika ženami a dětmi. Když na ně zaútočila přesila pónýjských jezdců a kavaleristů, Šajeni prokázali velkou statečnost.  Tucet Psích vojáků padlo hrdinskou smrtí při obraně vchodu do kaňonu. Modrokabátníci, kteří ovládali okraje strže, měli indiány jak na dlani a zasypávali je smrtonosnou palbou. Vysoký Býk vysekal sekerou do strmého svahu schůdky, aby mohl vylézt nahoru a odtamtud střílet na nepřítele. Vystřelil, skrčil se, a když se napřímil, aby vystřelil podruhé, roztříštila mu kulka lebku. Autorem mistrné rány byl sám Frank North, který měl náčelníka na mušce. V příštích okamžicích se do strže nahrnuli Pónýjové a vojáci. Všichni Šajeni s výjimkou ženy a dcery Vysokého Býka tu leželi mrtví.

Obě unesené bílé ženy, které indiáni vzali sebou na místo posledního odporu, ležely mezi zabitými. Maria Weichellová ještě dýchala, ale měla těžké zranění. Kulka z pistole jí vnikla do zad, smekla se po žebrech a vyšla z hrudi vedle levého prsu. Naštěstí však přežila. Druhá zajatkyně, Susanna Alderdiceová, matka čtyř dětí, byla mrtvá. Měla průstřel hlavy nad levým okem a její lebka byla rozdrcena tomahawkem. Říká se, že ji měla na svědomí manželka Vysokého Býka. Když spatřila svého muže zemřít, pomstila se na bílých zajatkyních. Druhého dne vojáci spálili všechna týpí a spočítali kořist. Toto je podrobný soupis, jak ho pořídil vojenský písař:                                              56 pušek, 22 revolverů, 40 luků se šípy, 350 nožů, 47 seker, 17 šavlí, 690 bizoních pokrývek, 552 kožených brašen, 152 párů mokasínů, 150 pánví, sudy, kotlíky, 9.300 liber sušeného masa, 340 plechových hrnků a talířů, 28 nových šatů, 200 konvic na kávu, 418 koní a mul, a více než 10 tun různého indiánského oblečení, vybavení stanů a jídla.  Krom toho byl nalezen náhrdelník z lidských prstů (zřejmě bělošských). Vysoký Býk a jeho soukmenovci si žili dobře.  Ve vesnici bylo nalezeno 886 dolarů, které poručík Edward P. Doherty dal osvobozené a těžce zraněné paní Marii Weichellové. Plukovník Carr dodává: „V indiánské vesnici se nalezlo množství lupu, jako jsou hodiny, hodinky, fotografie, šály, kuchyňské a domácí potřeby, muly, koně, atd., atd., které rudoši vzali osadníkům a ukradli vojenským transportům.  Úspěch byl nicméně poněkud zkalen smrtí druhé zajatkyně, paní ​​Susanny Alderdiceové, kterou se nepodařilo zachránit.“                          Ráno 12.července 1869 byla pohřbena, zabalená do dvou nejlepších bizoních kůží, zabavených v indiánském táboře, na malém útesu, který se tyčil nad bojištěm Summit Springs. Bohoslužbu vykonal Dr. Louis Tesson.  Důstojníci nejprve navrhovali, aby se bitva jmenovala “bitva u Susanna Springs“ na počest zesnulé paní Alderdiceové, ale Carr to později změnil, když se dozvěděl, že místo už nese název Summit Springs.  Po pohřbu vojáci opustili bojiště a vydali se na pochod do tvrze Fort Sedgwick. Tom Alderdice se své manželky nedočkal. Zůstala v neoznačeném hrobě v coloradské pustině. Dodnes nebylo její tělo nalezeno.