David Zeisberger a Moravští bratři

Jeden z mála románů amerického spisovatele Zane Greye, který se objevil na pultech knihkupectvích v éře socialismu, se jmenoval Vítr smrti. Shodou okolností patří toto dílo k tomu nejlepšímu a zároveň nejkrvavějšímu, co kdy Grey napsal…

Oproti většině jiných greyovek se tu tolik neřeší neskutečně naivní a neuvěřitelně cudné milostné vztahy hlavních hrdinů - autor více a důsledně sleduje dobrodružnou a historickou linii. Původní název ovšem zněl Duch pohraničí (The Spirit of The Border). Kniha pod ním vyšla v Praze v nakladatelství Novina v roce 1934 s podtitulem "Román z doby prvních osadníků v údolí řeky Ohio" a přeložil ji básník Josef Vorel, Greyův "dvorní překladatel". Brzy následovala dvě pokračování - Betty Zane (vyšlo i pod názvem Děvče divočiny) a Na pokraji civilizace, ale Ducha pohraničí nikdy nepřekonala.

Greyův "krvák"

Sugestivní ilustrace Zdenka Buriana toto výjimečné dílo jenom podtrhují. (K vydání z roku 1934 vytvořil Burian barevnou obálku, do Karavany z konce sedmdesátých let nakreslil několik pérovek - bohužel obálka ani pérovky nikdy společně nevyšly. V polistopadové sešitové edici Dálky, kde také Greyův "krvák" vyšel, byla k pérovkám omylem nebo schválně přiřazena obálka románu Na pokraji civilizace). Greyův příběh se značně liší od rodokapsových titulů té doby. Klasik dobrodružné literatury totiž sáhl po námětu, který je historicky doložený. Co je na tom nejzajímavější, že mezi hlavní postavy patří Zeisberger a Heckewelder, Moravians brothers - Moravští bratři, pobělohorští exulanti, kteří se dostali až za "velkou louži". A nejenom to, se svou vírou a ideou nenásilí a bohabojného života se stali pšeničním zrnkem mezi dvěma mlýnskými kameny, které je posléze téměř rozdrtily. Angličané ani Francouzi nemohli ve svém boji s kolonisty o vládu v nové Americe potřebovat mírové pacifisty, kteří učili Indiány nejenom orat a sít, ale i žít v morálce a dodržovat Desatero, jehož první přikázání zní "Nezabiješ" …

Lidé protestantské víry začali odcházet po osudné bitvě na Bílé hoře do zahraničí. Jejich cesta vedla do Drážďan, Míšně, Žitavy, Řezna a dokonce až do Holandska, Polska, Anglie, Grónska a i k řece Ohio v Americe. Dne 17. června 1722 zatnul tesař Kristián David ze Ženklavy u Nového Jičína sekeru do stromu. Na tomto místě nedaleko lužické Žitavy vyrostla obec, která dostala jméno Herrnhut, česky Ochranov. Pod patronátem hraběte Mikuláše Ludvíka ze Zinzendorfu zde vznikla bašta Moravských bratří. Z mnohých se stali misionáři. Ze všech moravsko-bratrských misionářů bezesporu první místo zaujímá David Zeisberger, náš člověk z Greyova románu, který strávil přes 70 let svého života mezi Indiány.

zeisberg0087Narodil se 11.dubna 1721 v Suchdole nad Odrou na Moravě. Jeho předkové byli členy starobylé Jednoty bratrské. Rodiče David a Rosina obětovali veškerý svůj majetek a dali přednost nejistotě exilu v lužickém Ochranově před náboženským pronásledováním ve své rodné vlasti. Do Ochranova přišli s pětiletým Davidem a ostatními dětmi v červenci 1726. V roce 1736 Zeisbergerovi emigrovali se skupinou moravských kolonistů do americké provincie Georgia. Syna nechali v Evropě, aby mohl dokončit svoje vzdělání. Po nespravedlivém nařčení z krádeže, však zanechal studia a odjel za rodiči do Ameriky. Ti třetí rok po jeho příjezdu přesídlili s ostatními moravskými kolonisty do Pennsylvánie. Zde v deltě řeky Leigh, 12 mil od přítoku řeky Delaware, založili roku 1741 moravsko-bratrskou obec Bethlehem (Betlém). Koncem roku byl již David nejlepším studentem ve třídě mladých moravských bratří studujících indiánské jazyky, kteří se připravovali pro misionářskou činnost mezi Irokézy v newyorkské provincii. Zeisbergerova dokonalá znalost jazyka Delawarů, sídlících v sousedství Bethlehemu, vedla k jeho jmenování za oficiálního tlumočníka u civilních úřadů.

Bible místo muškety

Svoji misionářskou kariéru zahájil v roce 1745, když byl požádán, aby doprovázel duchovního Christophera Fredericka Posta při jeho misi k Indiánům Mohawkského údolí. Po ukončení jejich úspěšného jednání byli oba nespravedlivě uvězněni v Albany a posléze v New Yorku pro podezření z vyzvědačství. Když byli propuštěni, doprovázel Zeisberger biskupa Spangenberga neprostupnou divočinou na cestě do Onondagy, hlavního sídla Irokézské konfederace v newyorském kraji. Při této výpravě byl Zeisberger adoptován Indiány a dostalo se mu jména "Ganousserarcheri".

Byla podepsána smlouva, ve které se povolovalo dvěma moravským bratřím pobývat v Onondaze za účelem naučení se indiánskému nářečí. Zeisberger se svým asistentem zde postavil misionářské středisko. Nejvyšší rada Irokézské konfederace ho jmenovala správcem archivu a uložila v misionářském domě mnoho wampumů, zbraní, smluv a korespondence s koloniálními guvernéry. Zeisberger dosáhl naprosté dokonalosti ve znalosti mohawkského jazyka a kromě toho se naučil mluvit plynně dialekty kmene Onondagů, Mohykánů, Munsíjů a Odžibwejů. Úspěšně též dokončoval svůj anglicko-mohawkský slovník. Vypuknutí francouzsko-indiánské války roku 1755 bohužel znamenalo konec jeho misionářské práce na tomto území. Navštívil proto Severní Karolinu a novoanglické provincie. Jeho misijní činnost mezi Indiány v Connecticutu je neprávem opomíjena.

Ke konci války, v roce 1763, se David Zeisberger opět vrátil ke “svým“ Delawarům do Pennsylvánie a Ohia. První misionářskou stanici založil ve Wyomingském údolí na řece Susquehanně. Jeho obětavá, fenomenální práce byla korunována, když obrátil na moravsko-bratrskou víru jednoho z nejpřednějších indiánských proroků Papunhanka. Jmenovaný hrál později nesmírně důležitou roli v Zeisbergerově misionářské práci mezi Delawary. Nadcházející indiánská válka náčelníka Pontiaka (1763-1766) však učinila konec jeho plánům. Indiánští konvertité byli uvězněni ve Philadelphii, kde z nich mnoho podlehlo epidemii neštovic. Na jaře 1765, kdy došlo k smíru, se uvěznění Indiáni v čele s Zeisbergerem vrátili na Susquehannu, kde si vybudovali novou misionářskou stanici, kterou nazvali Friedenshutten (Chaty míru). Indiánští příslušníci různých kmenů přicházeli z blízka i z daleka, aby si vyslechli kázání moravského apoštola a poselství Spasitele, při nichž se třásli emocemi a chvěli strachem a nakonec se nechávali pokřtít. Duchovní obrození mezi divochy nemohlo probíhat lépe. Když vlivem koloniální politiky byli Indiáni tlačeni stále více na západ, Zeisberger šel s nimi. Roku 1768 se skupinou indiánských moravsko-bratrských konvertitů z Friedenshuttenu založili misionářskou stanici Friedenstadt (Město míru) na břehu Beaver River na hranicích Ohia. Zeisbergerova kázání i zde byla navštěvována s obvyklými pozitivními výsledky. Největšího evangelizačního triumfu dosáhl v roce 1769 pokřtěním delawarského vůdce Vlčího klanu, a vášnivého řečníka Glikhikana (narodil se zřejmě kolem roku 1730), který byl zpočátku nesmiřitelným nepřítelem křesťanství. Dostal jméno Isaak. David Zeisberger byl potom adoptován delawarským kmenem Munsíjů a křesťanství bylo přijato většinou příslušníků kmene.

Gnadenhutten a Schoenbrunn

V roce 1772 byl moravský misionář pozván nejvyšší radou Delawarů do jejich sídla v Ohiu. Byl požádán, aby zde založil osadu pro své bratry ve víře. Téhož roku sem byli pod vedením Zeisbergera přesídleni všichni moravští Indiáni, doposud usazení na Susquehanně. Jejich první sídliště bylo založeno 3.května 1772 na řece Tuscarawas a nazváno Schoenbrunn (volně přeloženo Krásná studánka či Krásný pramen) a žilo zde kolem 400 konvertitů. Vesnice prý měla šedesát domů a stála v ní také moravsko-bratrská škola a kostel.

Druhé sídlo, zvané Gnadenhutten (Chaty požehnání), bylo obsazeno v říjnu 1772 skupinou moravských Mohykánů. Třetí osada Lichtenau (Světlý luh) byla postavena v roce 1776 poblíž delawarského "hlavního města" Coshoctonu (Goshgoshgunk). Coshoctonský náčelník jménem Netawatwees (narodil se kolem roku 1686) nebyl nikdy pokřtěný, ale nechoval k moravským Indiánům nenávist. Potřeboval je jako nárazník mezi Brity a americkými kolonisty a vojáky, kteří pronikali do Ohia. Naneštěstí pro Moravany Netawatwees v říjnu 1776 zemřel a nahradil ho jeho vnuk Killbuck (Zabiják jelenů). Ten stejně jako ostatní pohlaváři, včetně Hopokana (Kapitána Dýmky), moravské Delawary neuznával. Misionáři pokřtěné Indiány nabádali k míru a Kapitán Dýmka chtěl bojovat s bílými osadníky. Počátkem roku 1777 Killbuck přestal nad Moravany držet ochrannou ruku a přešel otevřeně na stranu Britů. Zeisberger cítil potíže a odešel s pokřtěnými Delawary z Lichtenau a na podzim 1778 opět obsadil opuštěné osady Schoenbrunn a Gnadenhutten.

Misie v plamenech

zeis-capture_of_genral_winchester_ Hopokanovi Delawaři začali pořádat nájezdy na americké osadníky do východního Ohia a západní Pennsylvánie, čímž si vysloužili odplatu. Plukovník americké kontinentální armády Daniel Brodhead vyrazil se 3000 vojáky z tvrze Fort Pitt a zničil delawarský Coshocton. Jeho vojáci nedělali rozdíl mezi divokými a pokřtěnými Indiány a vypálili i moravský Lichtenau - ten už nebyl nikdy obnoven. Usazování Indiánů na západě brzy narazilo na odpor koloniální rady v Londýně. Během americké revoluce panoval mezi bělochy všeobecný názor a strach, že všichni Indiáni jsou potencionálními spojenci Britů, čímž se stávalo postavení moravských osad stále nebezpečnějším.

V roce 1781 byl Zeisberger se svým asistentem Johnem Heckewelderem uvězněni v Detroitu a jejich Schoenbrunnská misie byla vyvrácena kapitánem Benjaminem Biggsem. Obyvatelé Schoenbrunnu byli rozprášeni podél břehu jezera Erie. Po zevrubném vyšetřování britský guvernér prohlásil misionáře za neutrály, avšak pokřtění Indiáni, obávající se nenávisti bělochů, začali houfně opouštět svoje osady a usazovali se v malých skupinkách nedaleko Detroitu a na řece Thames v Kanadě. Všude docházelo k bezdůvodnému krveprolévání, proto Zeisberger s Heckewelderem s nejvěrnějším zbytkem moravských Delawarů odešel do severního Ohia, kde na březích řeky Sandusky vybudovali nový Gnadenhutten. V noci z osmého na devátého března 1782 pennsylvánští dobrovolníci, pod vedením kapitána Davida Williamsona, přepadli nic netušící Indiány v Gnadenhuttenu a došlo k strašnému masakru. Nelítostní hraničáři zahnali bezbranné obyvatele do kostela, zatloukli dveře a kostel zapálili.

Ty, kteří se pokoušeli uniknout okny, milicionáři zastřelili. Bílé bestie zavraždili 28 mužů, 29 žen a 39 dětí. Byl zabit a skalpován také Isaak Glikhikan. Přežili pouze dva uprchlíci, kteří donesli smutnou zprávu do dalších křesťanských osad. Toto jsou historická fakta. Je zajímavé porovnat, jak tuto hrůznou událostí vylíčil Zane Grey. Podle něho měla gnadenhuttenský masakr na svědomí smíšená tlupa proanglicky smýšlejících válečníků. Hlavní slovo prý měli bílí renegáti Simon a Jim Girtyové, náčelník Huronů Půlkrál (Dunquat) a Kapitán Dýmka, vůdce nepokřtěných Delawarů, kteří poštvali opilé rudochy proti Moravským bratřím. Kapitán Williamson prý nemohl zasáhnout a jeho role při krveprolití byla pasivní. (Ve skutečnosti byl Půlkrál spíše přítelem moravských Indiánů, rozhodně je nechtěl pobít, a své lidi držel zkrátka, aby se moc neopíjeli. O Williamsonovi se jako o zrůdě psalo již v v době, kdy k masakru došlo ). Ptáme se, proč spisovatel takto "překroutil" historii? Vezmeme-li v potaz dobu vzniku románu a všeobecnou protiindiánskou náladu, která tehdy panovala, je jasné, že Grey nechtěl pošpinit dobré jméno bílého amerického důstojníka a vyvraždění křesťanů připsal na vrub “chátře“. Ale je také dost dobře možné, že se vypravěči toto řešení prostě více hodilo do konstrukce příběhu.

Zkáza Schoenbrunnu

Od roku 1782 až do roku 1786 žil Zeisberger se skupinou svých konvertitů v dalším novém Gnadenhuttenu, tentokrát ve státě Michigan. V letech 1786 až 1798 pomáhal zakládat moravsko-bratrské usedlosti New Salem v Ohiu a Fairfield v Kanadě. Roku 1798 se usadil se zbytkem svých rudých bratří v Goshenu v Ohiu a v požehnaném věku 60 let se oženil. Vzal si Zuzanu Lecronovou z Litic v Pennsylvánii, která mu byla velkou oporou v posledních letech jeho života. Děti žádné neměli.

David Zeisberger žil mezi Indiány 72 let a říkalo se o něm, že si osvojil nejen jejich řeč, ale též jejich málomluvnost a jejich zvyky v myšlení a při činu. Během své celoživotní misionářské dráhy publikoval řadu jazykových prací a zpráv o misijní činnosti mezi americkými domorodci – např. Delaware and English Spelling-Book (Philadelphia, 1776), A Collection of Hymns for the Christian Indians (1803), Sermons for Children (1803). Indiáni neměli věrnějšího přítele nad tohoto našeho rodáka. Milovali ho a nikdy mu nekladli za vinu své neustálé potíže a pronásledování ze strany bílých kolonistů. Zemřel 17.listopadu 1808 ve věku 87 let, uprostřed svých indiánských bratří, za zpěvu delawarských hymnů pro mrtvé, které pro ně sám napsal. Pochován je v Goshenu. Po smrti byly publikovány jeho další práce – Dictionary in German and Delaware (Cambridge, 1887), Essay Toward an Onondaga Grammar (Philadelphia, 1888) a Diary of David Zeisberger 1781-1798 (Cincinnati, 1888) V roce 1910 vyšla jeho Historie severoamerických Indiánů. My se ale vraťme do osudných let 1781-1782, kdy byly bělochy zničeny dvě vzkvétající Zeisbergerovy misie. Gnadenhutten - Zane Greyova "Osada míru", byl vypálen a již nebyl nikdy obnoven.

Schoenbrunn byl zničen tak dokonale, že doslova zmizel z povrchu zemského. Z pozdějších sond bylo zjištěno, že milosrdný příkrov po staletí vršené ornice, činil v roce 1923 přes půldruhého metru. Začalo se s vykopávkami podle map, plánků a deníků uložených v ústředním archivu Moravských bratří v Pennsylvánii. Značná část osady byla znovu postavena díky péči archeologicko-historické společnosti státu Ohio. Téměř celé původní sídliště českých misionářů bylo prohlášeno státním parkem a památkovou rezervací, kde si v místním obchodě můžete koupit nahrávky moravsko-bratrských bohoslužeb. Při jejich poslechu se neubráníte dojetí, že to byli právě Moravští bratři, kteří založili první křesťanskou osadu na nynějším území státu Ohio. Také první škola i první kostel západně od Alleghanských hor byly dílem našich rodáků.