Ze všech “křížových výprav“, které pořádaly ženy v americkém pohraničí, byla nejdůležitější ta, která směřovala proti hlavní mužské doméně – saloonu a alkoholu.
A ženy Západu prováděly svoji činnost až s misionářským zaujetím. Thomas Dimsdale, kronikář a vydavatel novin Montana Post, který měl k ženám úctu jako žádný jiný muž, napsal: „Jako sestry, matky, ošetřovatelky, přítelkyně, milenky a manželky jsou solí země a záchrannou kotvou společnosti. Ale v každé jiné roli s nimi není k vydržení.“ Podle Dimsdalea patřila “sůl země“ do kuchyně a nebyl žádný důvod, aby ji opouštěla. Pouhá myšlenka na ženské reformátorky vyvolala v tomto vzdělaném muži takový odpor, že se obracel k Všemohoucímu s prosbou: „Osvoboď nás, ó Pane, od modrých punčoch a všeobecně od všech mužatek!“
Esther Morrisová
Dimsdale nebyl se svým viktoriánským náhledem zdaleka osamocený. Avšak byli muži, kteří chtěli dát ženám prostor ve veřejném životě. A tak se stalo, že většina žen Západu měla volební právo dlouho před svými sestrami na východě. Čtyři západní státy – Wyoming, Colorado, Idaho a Utah – povolily ženám volit ještě před koncem 19.století.
Zde jsou další příklady emancipace žen na Západě. V roce 1870 se stala Esther Morrisová ze South Pass City ve Wyomingu první soudkyní země. Ve stejném roce zasedaly první ženy v porotách wyomingských soudů. Roku 1887 se stala Susanna Salterová z Argonie v Kansasu první starostkou ve Spojených státech. Odvahu zvolit čistě ženskou správu města – starostku a pět radních – měla v roce 1888 Oskaloosa v Kansasu. První ženou, která se dostala do voleb na státní úrovni, byla Estelle Reelová, jež se stala v roce 1894 ředitelkou veřejné výchovy ve státě Wyoming.
Ženy Západu prováděly svoji činnost až s misionářským zaujetím. Někdy vyhrály, někdy prohrály, avšak v každém případě ovlivňovaly pohled na americký způsob života. Ze všech “křížových výprav“, které pořádaly ženy v pohraničí, byla nejdůležitější ta, která směřovala proti hlavní mužské doméně – saloonu. V tomto legendárním místě se scházeli zlatokopové, obchodníci, vojáci, železničáři, dřevorubci, kovbojové a ostatní, kteří tvořili malebnou společnost Divokého západu. Hlavním úkolem ženských snah byl boj proti “neřesti pití“, neboť alkoholismus mužů-manželů ničil jejich rodiny. Jednou z nekompromisních bojovnic proti nadměrnému pití byla Sarah Pelletová, která přišla v roce 1855 do Kalifornie z Bostonu, s úmyslem, že si bude vydělávat veřejnými projevy.
Sarah Pelletová
Nosila “bloomer“, oblek skládající se z krátké sukně nošené přes široké kalhoty – pojmenovaný podle bojovnice za ženská práva Amelie Bloomerové, která se v tomto oblečení proslavila. Sarah neměla problém nalákat masy lidí. „Žádná rvačka nesvedla tolik lidí dohromady“, vzpomínal jeden ze svědků jejího projevu ve zlatokopeckém městečku Weaverville. Plamenná řečnice navrhla udiveným posluchačům neobvyklý obchod: Pokud se zřeknou alkoholu, odjede zpět do Nové Anglie a vrátí se s tisícovkou mladých dívek, které se potom stanou manželkami kalifornských abstinentů. Avšak pro Kaliforňany byla sklenice whisky v ruce bližší, než žena vzdálená 5.000 kilometrů, takže se na obchodu nedohodli. O dvacet let později vzniklo pro alkoholiky další nebezpečí. Tentokrát vítr foukal z Ohia, kde v zimě 1873 vzniklo nové masivní tažení proti saloonům, které se rozšířilo až k břehům Pacifiku. V Oregonu se situace zostřila v únoru 1874 a v březnu již byla velice napjatá. Mnoho duchovních v Portlandu vedlo kázání proti démonu alkoholu a ženy v tomto městě založily modlitební spolek a odstartovaly “Velkou křížovou výpravu“ proti neřesti opíjení se. Portland měl obrovský počet koncesovaných míst, kde se prodával alkohol (jedno na 40 obyvatel!) a prvním krokem reformátorů byla veřejná výzva majitelům, aby uzavřeli své živnosti. Zároveň ženy sepsaly petici o dodržování abstinence na území celého města, a brzy již měly přes 1.100 podpisů. Tyto bojovnice byly tak rozjeté, že sahaly i po drastičtějších opatřeních. Dostaly se až za nepřátelské linie a začaly se v saloonech modlit a zpívat své hymny. Na Portland dolehly bouřlivé časy. Dámy byly kvůli nedodržování veřejného pořádku zatýkány a s odůvodněním, že využily pouze svého práva k náboženské svobodě, opět propouštěny. Hrdinné předačky musely snášet nadávky, jako dvě ženy, které jednoho dne vstoupily do “Webfoot Saloonu“ – jak se zjistilo, pouze s úmyslem, sbírat podpisy pro abstinenční petici – a byly okamžitě napadeny majitelem Walterem Moffettem, mužem divokého pohledu. „Aniž by jim dal příležitost, aby přednesly, co chtějí“, zaznamenala kronikářka křížových výprav Frances Fuller Victorová, která zapisovala zážitky tohoto jara do knížečky s názvem The Women´s War of Whiskey, „obě chytil hrubě za paže a vyhodil na ulici, přičemž řval: Ven s vámi! Já tu vedu slušný dům a nechci tu žádné zatracené kurvy!“ Po této události se stal “Webfoot Saloon“ nejsledovanějším cílem bojovnic proti alkoholismu. Téměř denně vyhledávaly skupinky žen Moffetta a dožadovaly se vstupu do lokálu. Když je hostinský, podle očekávání, nadále odháněl, začaly organizovat před podnikem živé schůze, kde se modlily a zpívaly hymny, což na náladu hostů uvnitř působilo doslova jako studená sprcha a majitele to přivádělo k šílenství. Muži dokonce vylévali své oblíbené pivo před vchod do lokálu, aby zabránili modlícím se ženám pokleknout, ale nic tím nedocílili. Utrápený Moffett nakonec “Webfoot Saloon“ zavřel. Avšak občasná vítězství nad majitelem saloonu nebyla velkou útěchou, protože u voleb v roce 1874 nebyl navrhovaný protialkoholický zákon v Portlandu schválen. Tímto však ženské hnutí proti alkoholismu nezemřelo. Ještě v témže roce byla v Ohiu založena organizace Women´s Christian Temperance Union (WCTU). Brzy dostala WCTU brilantní vůdkyni. Byla jí Frances Willardová, jejíž rodina se v roce 1846 vystěhovala v plachtovém voze na Západ, aby vykonávala pionýrské práce v teritoriu Wisconsin. Pod jejím vedením se nejedna konzervativní hospodyně vytrhla z nudné domácnosti a uchýlila se pod křídla WCTU, aby posílila společenskou moc žen.
Carry Nationová
Jedna ze členek WCTU, Carry Nationová, byla tou nejobávanější posilou. Narodila se v roce 1846 pološílené matce a přísně věřícímu otci v Kentucky. Byla vychována v Texasu a v Missouri, a patřila přesně k tomu typu žen, kvůli nimž se Thomasové Dimsdaleové Západu modlili k milému Bohu. Ve své knize “The Use and Need of the Life of Carry A.Nation“ popisuje svoji křížovou výpravu. Její odpor k alkoholu vznikl krátce po první svatbě, když zjistila, že je její manžel nepolepšitelný alkoholik. Šest měsíců poté, co jej opustila a vrátila se do rodičovského domu, aby přivedla na svět dítě, na následky alkoholu zemřel. Druhé manželství s postarším právníkem a duchovním, bylo také neradostným spojením, neboť se David Nation také začal uchylovat k alkoholu. Později Carry tvrdila, že od ní Všemohoucí odvrátil štěstí, aby se mohla věnovat vyššímu cíli: boji za ochranu rodinného života. Její křížová výprava nebyla pouhým extremismem. Přišla v době, kdy byl alkoholismus rozšířeným sociálním problémem, což nepřinášelo starosti jen ženám, ale i mužům.
Carryna výzva k otevřenému boji proti ostrým nápojům se objevila nejdříve v Medicine Lodge v Kansasu, kde se v roce 1889 Nationovi usadili. Právně byl Kansas od roku 1880 státem, kde vládl zákaz alkoholu, avšak pijani obcházeli zákon tím, že do sebe “v zadních pokojích lokálů lili z léčebných důvodů čistý líh“ nebo se pohybovali v pánských klubech, kde bylo pití veřejným tajemstvím. Carry pomohla založit místní skupinu WCTU a pokoušela se probudit veřejné mínění proslovem, kterým doprovázela kázání svého manžela. Stála v kostele vedle Davida Nationa a jmenovala hříšníky, kteří alkohol prodávali a pili.
V roce 1899 sáhla zpět po praktikách, které byly před léty použity v Portlandu: s ostatními členkami vpochodovala do lokálu jistého Martyho Stronga v Medicine Lodge a zpívala protialkoholické písně, přičemž její průvodkyně hrály na přenosné varhany. Venku se srotilo množství lidí, aby jim nic neuniklo. Když majitel Carry rozkázal, aby jeho podnik opustila, nehnula se z místa.
„Zpívala jsem dál“, vzpomínala, „a po tvářích mi stékaly slzy.“ Nakonec Strong drapl Carry a vyhodil ji neurvale na ulici, což byl silácký výkon, neboť dobře stavěná amazonka vážila 80 kilogramů a byla téměř 1,80 metru vysoká. Diváci jí začali projevovat sympatie.
Radní rozhodli Strongův ilegální lokál uzavřít a majitel po své prohře opustil město. Carry a ostatní členky začaly stejným způsobem pracovat na uzavření ostatních barů. V březnu 1900 bylo Medicine Lodge opravdu tak suché, jak to zákonodárci chtěli.
S Boží pomocí, jak věřila, si Carry Nationová zvolila další cíl svých útoků: Kiowu, asi 30 kilometrů vzdálené městečko na hranicích Oklahomy, kam se stěhovali frustrovaní alkoholici z Medicine Lodge. Jednoho dne se tajně ozbrojila cihlami a kameny a vyrazila se svou Buggy do Kiowy. Přespala u přítelkyně a druhý den vkročila do Dobson Saloonu. „Toto doupě rozeberu“, sdělila Dobsonovi a začala svojí municí trefovat láhve, sklenice a zrcadla, a to s velkým úspěchem. Poté vyběhla ven a zaútočila na další saloon a než se kiowští obyvatelé rozkoukali, byla již Carry ve svém automobilu na cestě k domovu v Medicine Lodge.
Toto vše však byla pouhá předehra k historickému útoku na bar hotelu Carey ve Wichitě. Proslavená nálevna hotelu byla hrdá na své luxusní zařízení: obloukový bar z třešňového dřeva, obrovská benátská zrcadla a originál olejového obrazu “Kleopatra v lázni“. Dva dny po vánocích roku 1900 připlachtila Carry do baru a zakřičela: „Všemocný Bože, přines mír všem lidem dobré vůle na Zemi!“
Potom začala vrhat kameny na nahou Kleopatru a drahá zrcadla, která stála 1.500 dolarů. Když zděšený barman a hosté ustoupili stranou, vytáhla zpod sukně železnou tyč a tloukla s ní všude, kam dosáhla. Pak dorazila místní policie.
„Přivlekli jste mě sem jako ovci“, křičela ze své cely, poté co byla vzata do vazby za zničení cizího majetku, „ale vyjdu ven jako řvoucí lev a budu hýbat s nebem i peklem!“
O dva týdny později - soud totiž nechal žalobu padnout - byla opět volná a plná touhy po dalších akcích. Mezitím se stala slavnou ve všech amerických novinách. Když se zúčastnila schůze WCTU v Topece, požádala o referát a byla vyznamenaná zlatou medailí s nápisem “To the Braves * Woman in Kansas“. Jejím dalším činem bylo to, že vyhledala s Davidem Nationem kansaského guvernéra a přečetla mu stížnost, že nehájí prohibiční zákony. Její aktivity stárnoucího manžela unavovaly a tak Carry krátce sdělil, že je na čase, aby s tím přestala a vrátila se zpět do Medicine Lodge. Když odmítla, jel domů sám a ve stejném roce s úspěchem požádal o rozvod. Carry se pomstila tím, že vedla skupinu svých věrných proti slavnému Senate Baru v Topece, oblíbenému to místu úředníků. Její tomahawk, jehož účinnost objevila při ničení barů teprve nedávno, s výkonností tříštil vše, co jí přišlo pod ruku.
Když byla Carry, po dalším krátkém pobytu ve vězení, ve velké finanční nouzi, rozjela se na cesty se svými burcujícími přednáškami. Od té doby trávila většinu času na řečnických tribunách a pódiích. Babičkovská Carry Nation ve svých dlouhých, černých Alpaka-šatech a starodávném kloboučku, v jedné ruce zvednutý tomahawk a v druhé otevřenou Bibli, byla pro Američany stejně tak známou osobností jako sufražetka Susan B.Anthonyová nebo zpěvačka Lillian Russellová.
Když však začala prodávat tomahawky jako suvenýry za cenu mezi 25 a 50 centy a dokonce vystupovala ve varieté v jednoaktovce “Deset nocí v jednom baru“, kde osobně rozbila pódiové kulisy saloonu, mnozí jí zklamaně ukázali záda. WCTU její chování odmítala. Přesto spousta lidí v celé zemi věřilo, že vykonala velkou a náročnou práci a věrně jí posílali příspěvky, aby mohla ve svých křížových výpravách pokračovat. Carry tyto peníze nikdy nepoužila k jiným účelům.
Její poslední útok se odehrál v Butte v Montaně, kde v lednu 1910 zaútočila v tanečním lokálu Windsor na jeden z vystavených aktů. Než však mohla udeřit, postavila se jí majitelka May Maloyová do cesty a vyhodila ji. To, co Carry nejvíc ponížilo, bylo, že ji vyexpedovala žena. Protože byla stará a unavená, pověsila tomahawk na hřebík. Zemřela 9.června 1911 ve věku 64 let. Na jejím náhrobním kameni stálo: “Učinila, co učinit mohla“. O osm let později začala v celé zemi prohibice.
