Jarní ferraty nad Lago di Garda

Mám ráda sluníčko a teplo. První jarní hřejivé paprsky mě nabíjí energií a vnucují myšlenky na léto a na skály. V české kotlině je jarní počasí vrtkavé, jeden den tropy a druhý přízemní mrazíky. Kam vyrazit za pořádnou dávkou slunce a vertikálního řádění? Asi kousek na jih, ale nemělo by to být příliš daleko. Že by severní Itálie? Ano! Jako už mnohokrát i letos vyhrává oblast kolem Lago di Garda.

Největší italské jezero Garda leží mezi Alpami a Pádskou nížinou. Vzniklo v poslední době ledové působením Etschského ledovce, jehož stopy jsou dodnes velmi patrné. Úzký severní cíp připomíná fjord nad nímž se tyčí až 2000 m vysoké stěny. V oblasti kolem jezera panuje příjemné středomořské klima, vršky hor zdobí bílé sněhové čepice a na jezeře si užívají milovníci windsurfingu. Krásně se na to všechno kouká z kavárenské zahrádky a s pravou italskou zmrzlinou v ruce, ale ještě krásnější je sbalit "matroš" a vyrazit do vyhřátých jižních stěn.  

 

Vedle lezeckých cest je zde i řada cest zajištěných - via ferraty. A na ty se já chystám. Na výběr je toho opravdu dost. Nemusím být zdatný a zkušený ferratista v nejlepší kondici, přece jen je jaro a chce to začít něčím jednoduchým na rozlezení. Krátká a jednoduchá ferrátka nad město Arco s nádhernou vyhlídkou anebo stejně snadná cesta na Cima Capi, která mě zavede o poznání výš. Tady si vychutnám famózní letecké výhledy na jezero a jako bonus prohlédnu zákopy z první světové války. Jde to dobře, tak můžu trochu přitvrdit a vyšplhat ještě o něco výš. Třeba na vrchol Cima S.A.T. Ferrata je trochu náročnější, a hlavně pěkně vzdušná. Těžší úseky překonám po žebřících až 75 m dlouhých a zase má to lezení jiný rozměr. No a ten výhled na Rivu del Garda!  

 

Ta moje je přímo revoluční a jmenuje se Che Guevara. Ne, že by tahle trasa byla technicky náročná, ale převýšení 1200 m v kolmém terénu, to už je síla. Svět pode mnou je stále menší a menší, užívám si ohromující velikost kolmých stěn a připadám si neskutečně malá. Je to dřina vylézt až nahoru do výšky 1600 m, ale stojí to za to, jak nic jiného. Na vrcholu Monte Casale je jaro v plném proudu. Odpočívám na zelené louce pokryté vstavači, hořci a konikleci a koukám na vrcholový kříž. Pár metrů procházky po rozkvetlém koberci a jsem tam. K tomu jedna hořkosladká odměna v podobě orosené lahve z místního refugia a jde se dolů. Pěkně pohodlně po turistické cestě. Večer je třeba ferratu pořádně oslavit u sklenky výborného italského vína, o to není na Gardě nikdy nouze.

 

Teď by to chtělo něco odpočinkového, ze sluníčka už jsem celá usmažená a tak volím hravou ferrátku v soutěsce. Traverzuji nad vodou, přecházím lanové mosty, skáču z kamene na kámen a šplhám po kramlích. Heslo dne zní: "suchou nohou" a hlavně si to pořádně užít. Jako odměna mě na konci kaňonu čeká hrádek Drena. 

 

Výlet se chýlí k závěru a já jsem krásně rozlezená. Na ferratě už se cítím jako doma, je na čase zkusit něco těžkého. Monte Albano, obtížnost D. Trocha trémy na začátku, trocha strachu ve vzdušných traverzech, kde balancuji na malých stupíncích. Poctivě kolmé lezení po kramlích a žebřících, kde cítím mravenčení v pažích. Ale ano, jde to a za dvě hodinky jsem nahoře s "déčkovou" ferratou v kapse. Mám radost a mám toho dost. Ruce i nohy příjemně bolí, hlava je krásně vyčištěná, už jen  prázdné bříško se hlásí o svá práva. Pizza a zmrzlina v Riva del Garda vše napraví a udělá příjemnou tečku za krásným jarním výletem.