Jacques Cartier, zvaný "Korzár", objevitel Kanady

Francouzský mořeplavec Jacques CARTIER, zvaný "Korzár" (“Le Corsaire“),  se narodil 31. prosince 1491 v přístavním městě Saint-Malo na severozápadním pobřeží Bretaně. Své společenské postavení si vylepšil sňatkem s Mary Catherine des Granches, příslušnicí přední měšťanské rodiny.  

Vzhůru na oceán

Prostřednictvím biskupa Jeana le Veneur byl představen králi Františku I. Panovník ho doporučil, jako schopného námořníka, objeviteli Giovannimu Verrazanovi. Roku 1524 se účastnil jeho plavby podél severoamerického pobřeží, kde získal zkušenosti, které zúročil při vlastních objevitelských i korzárských výpravách v Atlantiku.  (V roce 1528 pravděpodobně dorazil až k brazilským břehům). Francouzský král byl s jeho službami spokojen a v roce 1533 ho pověřil, aby pátral po severozápadním průplavu vedoucímu k zlatem oplývajícím asijským říším. 20. dubna 1534 vyplul ze Saint-Malo se 2 malými loďmi o 60 tunách, a 61 muži posádky. Za dvacet dní přeplul oceán a dostal se k New Foundlandu, který popsal jako nevábnou a neplodnou zemi. Obeplul jeho severní cíp, dotkl se pobřeží Labradoru a průlivem Belle-Isle pronikl do dnešního zálivu Svatého Vavřince. Pokračoval k jihozápadu a objevil úrodnou půdu dnešního ostrova Prince Edwarda, jenž považoval za součást pevniny. Když se 7. července Cartier plavil kolem Baie de Chaleur, setkaly se jeho lodě s flotilou asi 50 kánoí domorodých Mikmaků. Indiáni se chovali přátelsky a kapitán pozval jejich náčelníky na palubu, kde si vyměnili drobné dárky. Historici tuto událost nazývají jako „první obchodní činnost mezi Evropany a domorodci z Nového světa“. Nicméně, jak se ostatní kánoe začaly přibližovat s neznámým úmyslem k evropským lodím, zahnal je dvěma dělovými výstřely pryč.   Když později Cartier přivesloval ve člunu na pobřeží, setkal se s náčelníkem tamějších Irokézů Donnaconou. Navázali přátelství a vznikla mírová aliance. Bylo zřejmé, že domorodci již měli předchozí zkušenosti s Evropany. Projevovali zájem o obchodování, a za kovové nože a sekery nabízeli kvalitní kožešiny. 24. července vztyčil Cartier na mysu Gaspé desetimetrový dřevěný kříž, na který připevnil erb s francouzskými liliemi a nápisem "Vive le Roi de France!" ("Ať žije král Francie!"). Poté poklekl k modlitbě a zabral objevenou zemi pro Františka I. Náčelník Donnacona, který plavce pozoroval se svými lidmi, protestoval, ale kapitán ho upokojil, že se jedná jen o znamení, aby k němu našel cestu, až se opět vrátí. Řekl mu, že má v úmyslu vzít jeho syny Domagaiu a Taignagnyho na loď a odvézt je do Francie, kde je představí králi Františku I. Donnacona svolil a potěšený Cartier slíbil, že se s nimi brzy uvidí. U ostrova Anticosti přerušil další výzkum a vrátil se do Francie, kde přistál 5. září 1534. Byl si jistý, že dosáhnul asijských břehů. Během plavby se Cartier dozvěděl od náčelníkových synů, že Donnacona je vládcem vesnice Stadacony. Slovo vesnice, či osada znělo v jejich jazyku “Kan-na-ta“. Objevitel se mylně domníval, že se tak jmenuje celá země, nazval ji tedy Kanadou a zapsal její jméno do map.

"Vládce Kanady"

Druhou cestu nastoupil 19. května 1535 se třemi plavidly. Vlajková loď se jmenovala "La Grande Hermine" (100 tun), dále to byla “La Petite Hermine“ (60 tun) a “L´Emerillon“ (40 tun). Posádku tvořilo 110 mužů a Cartier sebou vezl i oba indiánské zajatce. Prudká bouře flotilu rozdělila, ale lodi se opět spojily v průlivu Belle-Isle. Dne 10. srpna, na den sv.Vavřince (st.Lawrence), objevil záliv a mohutnou řeku, jež pojmenoval po světci. Domagaia a Taignagny mu nyní sloužili jako průvodci a tlumočníci. Sdělili mu, že se nalézá u ústí velké řeky Hochelagy, která je proti proudu zavede do bohaté země. U říčního ostrova Isle d´Orleans se setkali opět s Donnaconou, kterého tlumočníci představili jako "vládce Kanady". Pohlavár pozval plavce do svého opevněného sídla Stadacony (ležícího na místě dnešního Quebecku), ale varoval je, aby nepokračovali dál proti proudu. Vůdce Francouzů se nezalekl a při ústí řeky St.Charles nakázal dvěma lodím zastavit a se třetí, nejmenší “L´Emerillon“, se pustil s 50 muži po řece Svatého Vavřince. 2. října, asi po 250 km plavby, dosáhl veliké indiánské osady jménem Hochelaga (“Bobří hráz“ či “Bobří jezero“), kde ho přátelsky přivítaly davy Indiánů kmene Huronů a Algonkinů. Cartier uvádí, že “město“ mělo kruhový půdorys a bylo obehnáno dřevěnou palisádou ze tří řad dřevěných kůlů, 9 metrů vysokých. Uvnitř opevnění se nacházelo asi padesát dlouhých domů obdélníkového tvaru se zakulacenou střechou, umně zhotovených ze dřeva a kůry. Počet obyvatel odhadnul na 3000 jedinců.

Cartier, loď Quebec, rok 1535 Dozvěděl se mnoho o západních krajích a zvláště o Velkých jezerech. Vystoupil na vysoký kopec nad vesnicí, který nazval Mount Réal (Královský vrch). Později v roce 1642 zde založil Maisonneuve město Mount Royal, dnešní Montreal. Expedice nemohla pokračovat, protože řeka byla zablokována divokými peřejemi. Cartier si byl jistý, že řeka byla hledaným severozápadním průlivem a peřeje a město, které zde později vyrostlo, pojmenoval La Chine (Čína), pozdější Lachine Rapids. Poté, co strávil dva dny mezi Indiány v Hochelaze, se 11. října vrátil do Stadacony. Při odjezdu vzal sebou osmiletou náčelníkovu dceru, kterou měl podle přání otce odvézt do Francie. Krutou zimu strávili v Stadaconě, kde při vypuknutí kurdějí zahynulo jeho 25 mužů. Zbytek zachránil průvodce Domagaia odvarem z cedrové kůry, obsahujícím vitamín C. V březnu 1536 se vypravili domů s velikým nákladem vzácných kožešin a násilím unesli i Donnaconu s několika náčelníky, kteří ve Francii podali přehnanou zprávu o báječných pokladech v “království Saguenay“ dále na severu. (Evropské klima jim však nesvědčilo a "vládce Kanady" a osm jeho soukmenovců brzy zemřelo, přežilo pouze indiánské děvče, jehož další osudy jsou neznámé). 15. července 1536 Cartier šťastně přistál v Saint-Malo. František I., byl sice příznivým průběhem výpravy potěšen, nicméně uplynulo několik let, než došlo k nové expedici.

Poslední plavba

23. května 1541 král vyslal "Korzára" na třetí plavbu spolu s Francoisem de la Roque de Robervalem, který měl v Kanadě založit kolonii. Na pět plavidel bylo naloděno 400 námořníků, 300 vojáků a mnoho osadníků i s ženami. 22. srpna flotila dosáhla Stadacony, kde byli Francouzi přijati Donnaconovým nástupcem Agonou. Cartier mu vysvětlil, že Donnacona onemocněl a zemřel ve Francii, kde byl také pohřben. Poté mu zalhal, že ostatní Indiáni za mořem zbohatli, oženili se, a rozhodli se tam zůstat. Irokézové byli pobouřeni a Cartier se rozhodl raději Stadaconu opustit. Našel si nové místo u ústí Riviére de Cap-Rouge, 14 kilometrů od indiánské osady. Vojáci zde postavili pevnost Charlesbourgh-Royal, v níž zůstala většina lidí. Cartier se vydal 7. září dále na západ. Dostal se až k nepřekonatelným peřejím Lachine (Sault la Chine - "Čínské peřeje") na řece Svatého Vavřince, za nimiž očekával vytoužený průjezd do Orientu. Jeho důstojník Jean Alphonse proplul po řece Saguenay, marně hledajíc avizované království a jeho poklady. Mezitím se v Charlesbourghu změnily poměry. Indiáni byli osadníky okrádáni a neustále ponižováni, což vedlo k propuknutí násilí. Domorodci napadli a zabili asi 35 bělochů, dříve než mohli nalézt ochranu za palisádami pevnosti, a během zimy drželi pevnost v neustálém obležení. Cartier usoudil, že pokračování v průzkumu nemá význam a začátkem července 1542 se vrátil zklamán do Francie. Založil osadu France Royal, ale kolonisté byli špatně vybaveni a trpěli krutou zimou, hladem a útoky Indiánů. Cartier je musel příštího roku dopravit zpět do vlasti. Údajné vzácné nerosty a zlatonosná hornina, kterou dovezli, byly jen pyrit a bezcenné křemenné krystaly. Tak ztroskotal první francouzský pokus o kolonizaci Kanady, který byl obnoven až o padesát let později Samuelem Champlainem. Jacques Cartier strávil zbytek života úplně zapomenut a ve velké chudobě. Přivydělával si příležitostně jako tlumočník v portugalštině. Zemřel 1. září roku 1557 ve vsi Limoilou blízko Saint-Malo pravděpodobně při epidemii tyfu. Je pohřben v katedrále sv.Vincenta.