Na špičce italské boty: Kalábrie a Sicílie

Sicílie byla k Itálii oficiálně připojena Giuseppem Garibaldim až v roce 1860. Do té doby se zmítala pod vládou Kartáginců, Římanů, Vandalů, Arabů, Normanů, Bourbonů...zkrátka a dobře, historie tohoto malého kousku země je velmi bohatá.

Když český velvyslanec v Bulharsku přebíral poněkud neobvyklý dar v podobě záchodové mísy, bylo jasné, odkud vítr fouká. Entropa, satirická plastika Davida Černého na počest českého předsednictví v Radě Evropské unie vyvolala bouřlivé reakce nejen na Balkáně. Některé země však přijaly své umělecké zvěčnění v poklidu. Rozjedené belgické pralinky nebo pseudohory v rovinatém Pobaltí celkem vkusně charakterizovaly země evropského společenství. Podobně na tom byla i Itálie, kterou sice zastupovaly figurky fotbalistů držících míč v poněkud choulostivých pózách, ale fotbalovým pažitem porostlý Apeninský poloostrov zhmotnil jednu z velkých italských vášní. Z čistě geografického hlediska není v Evropě lepší místo, kam zasadit Itálii – apeninská bota nakopávající jeden ze svých ostrovů je věrnou paralelou italské lásky k fotbalu. Co na to pomyslný míč? I tady můžeme najít skrytou podobnost ve vztahu největšího středomořského ostrova a jeho mateřské země.

Italské království

Není to ale tak dávno, co italská bota teprve dostala povel k výkopu. Sicílie byla k Itálii oficiálně připojena Giuseppem Garibaldim až v roce 1860. Do té doby se zmítala pod vládou Kartáginců, Římanů, Vandalů, Arabů, Normanů, Bourbonů...zkrátka a dobře, historie tohoto malého kousku země je velmi bohatá a vydala by na samostatný článek. Připojení svého ostrova k Italskému království, prvnímu státnímu útvaru na Apeninském poloostrově od Římské říše, nesli Sicilané velmi nelibě. To ostatně dali také najevo v řadě nepokojů, které následovaly.

Non siamo italiani, siamo siciliani

Silné teritoriální cítění vystihuje často citované „Non siamo italiani, siamo siciliani“ aneb „nejsme Italové, ale Sicilané“. Řím je prostě odtud daleko. Snad právě díky tomu ostrov patří mezi pět regionů se zvláštním statutem (spolu se Sardinií - ano, to je ten míč, který italská bota nakopla ještě před Sicílií, Údolím Aosty, Julským Benátskem a Tridentskem - Horní Adiží). Jeho autonomie byla vyhlášena 15. května 1946, tedy ještě před vznikem republiky. Účelem bylo zchlazení horkokrevných sicilských hlav, ve kterých bujely separatistické myšlenky. I mezi dalšími čtyřmi regiony se zvláštním statutem má Sicílie výjimečné postavení. Její politická, legislativní i finanční autonomie je zdaleka nejsilnější a legislativním orgánem není regionální rada, jak je obvyklé u ostatních regionů, ale sicilské regionální shromáždění čítající 90 poslanců. Sjednocení statutů těchto autonomních oblastí bylo sice v plánu, k jeho realizaci ale nikdy nedošlo. Sicílie si tak dál vychutnává nadstandartní míru svobody na špičce italské boty.

Messinská úžina

Když se vrátíme ke geograficko-fotbalové vizi ze školního atlasu, všimneme si, že odkopnutý míč v podobě Sicílie neodletěl zatím příliš daleko od italského břehu. Messinská úžina, která odděluje obě pevniny, je ve svém nejužším místě široká pouze 3 km. Když se turista dychtící po cestování na Sicílii dostane až sem, do slunné, ale poměrně chudé Kalábrie, může si vybrat. Buď využije služeb místních dopravních společností, které zajišťují trajektové spojení se Sicílií, nebo může přeplavat. Tato možnost je ale kvůli silnému příboji a nepravidelnému proudění způsobující vodní víry velmi riskantní. Imaginární most, jehož vize se nad Messinskou úžinou vznáší již několik desetiletí, je stále v nedohlednu. Začíná tak připomínat manželku policejní detektiva Colombo ve stejnojmenném televizním seriálu. Stále se o ní mluví, ale nikdo ji ještě neviděl.

Počátek stavby mostu byl naplánován už tolikrát, že velká část veřejnosti ani nevěří, že se skutečně začne stavět. Největší sliby zazněly z úst bezesporu nejslavnějšího italského politika, jehož jméno se pravidelně objevovalo na stránkách všech světových deníků. Není to ale hlava státu, která by se těšila tak velké popularitě. Ruku na srdce - víte, jak se ve skutečnosti jmenuje italský prezident? Ne? Nejste sami. Většině z nás zůstalo v paměti především jméno italského předsedy vlády Silvia Berlusconiho. Někteří z nás si možná vybaví jméno jeho nástupce, bývalého evropského komisaře Maria Monti, kterého pohotově překřtili podle oblíbené počítačové hry na Super Mario. Důvodem není ani tak podoba s postavičkou ze hry, která na počítačový trh vtrhla na počátku 80. let, jako spíše překážky, se kterými se nový premiér musí vypořádat. Ke škodě celého státu budiž fakt, že Mario Monti nemá k dispozici stejné klávesové zkratky, kterými by mohl přeskočit propastné díry ve státním rozpočtu.

Forza Italia

Ale vraťme se k Berlusconimu a jeho přání přemostit Messinskou úžinu. Byť od prvního slibu uplynulo už celých deset let, stále se jeví jako pravděpodobnější než snížení italského státního dluhu. Přestože o mostu na největší italský ostrov uvažovalo v minulosti několik vládců, s reálným projektem včetně cenové kalkulace přišel až Silvio Berlusconi. Stavba mostu se tak stala jedním z bodů politické agendy pravicové strany Forza Italia a samozřejmě také pomyslným jablkem sváru v boji o moc se středolevicovou stranou v čele s Romanem Prodim. Jelikož most dodnes nestojí, není zas tak těžké uhádnout, jak tento boj dopadl.

Utkvělá myšlenka o nejdelším visutém mostě Berlusconiho neopustí ani v roce 2008, když se opět dostane k moci. Slibuje větší návštěvnost regionu, nová pracovní místa a urychlení transportu zboží i osob. V době, kdy většina vlád zavádí opatření k oživení ekonomiky prostřednictvím škrtů a úspor vůči přicházející finanční krizi, plánuje italský premiér nasypat do sporné stavby přes 4,6 miliardy euro. Společnost se rozděluje na ty, kteří sdílejí nadšeně Berlusconiho vize spojeného jihu, a na ty, kteří mluví o krmení černé díry z veřejného rozpočtu. Ne bezdůvodně se objevují námitky, že peníze potečou do stavebních firem, které má pod palcem místní mafie, a že most urychlí sice přepravu zboží a osob, ale také kontakty mezi sicilskou Cosou Nostrou a kalábrijskou Ndranghetou.

Přístav Villa San Giovanni

V roce 2012, tedy v roce, kdy mělo podle Berlusconiho plánu most křížit tisíce automobilů denně, se turisté spořádaně naloďovali na trajekty v přístavu Villa San Giovanni. Silvio Berlusconi sice vyklidil politické pole, ale plán žije dál svým vlastním životem. Mezitím se jen změnily parametry. Délka mostu sice zůstává stejná, jeho odhadovaná cena se ale už vyšplhala na 6,1 miliardy euro a termín dokončení je odhadován na rok 2017. V souvislosti s architektonickými pracemi je nejčastěji zmiňováno jméno německého architekta Daniela Liebeskinda, který by měl navrhnout jak komplex budov, tak promenádu na kalábrijské straně mostu. Jelikož státní dluh Itálie stále neutěšeně vzrůstá a jeho zkrocení zatím nemá žádný termín realizace, radím Vám vsadit si opět raději na stavbu mostu mezi Sicílií a Kalábrií. Prozatím ale zůstává přemostění Messinské úžiny jen imaginárním kostlivcem ve skříni italské vlády. Pro turisty a obyčejné občany tu dál křižují průliv trajekty mířící z Reggio di Calabria/Villa San Giovanni do sicilské Messiny. Super Mario má ještě další možnost: pomocí klávesových šipek a písmena „Y“ se rozběhnout a skočit... Autor: Pavla Slepičková, píše články a cestopisy pro cestovní kancelář Mundo