Rok se s rokem sešel a už mám opět namířeno do osvědčeného bikového revíru v Zemi Orlů. Albánie je země, která vás jen tak nepustí. Je to taková ta “kráska se špatnou pověstí”. Kdo ji zažil, zvlášť na kole, nikdy nezapomene na tu divokou pitoreskní krajinu a její bodré obyvatele.
Cesty jsou, jak známo, těmi nejhoršími v Evropě. A to je přesně to, co je tou největší výzvou pro každého ryzího bikera či nadšeného cyklistu…
Sedlo Lepushe
Cestou přes albánské hory se několkikrát “přehoupneme” přes opravdu poctivá sedla. Jedním z prvních je sedlo Lepushe (1367m). Než se v sedle sejde celá naše sešlost, ti první už družně popíjeli s místními obyvateli před hospůdkou typu “stavební buňka” s kouzelnými výhledy na zasněžené vrcholky hor. Pokud se tady budete zajímat o nealko pivo, jak je u nás zvykem, sklidíte zaručeně velmi srdečný smích. Neboť větší “úlet” než pivo bez alkoholu, tady ještě nikdy nikdo neslyšel.
.jpg)
Co se dá dělat, dáme po jednom, sjezd ze sedla bude o to zajímavější. Vždyť pitný režim je třeba při podobném nasazení dodržovat zvlášť poctivě. Počítejte rovněž až s nečekanou družností místního přátelského obyvatelstva. Runda báječného koňaku Scanderbeg vám dodá až nadstandadrní kuráž do nadcházejícího sjezdu. Po další rundě na “účet podniku” už bajkerům rostou křídla. Sjezd bývá opravdu střemhlavý a ještě mnohem odvážnější než obvykle.
Prokletie
Tvrdošíjně stoupáme jedno sedlo za druhým. Sedlo Tëthores 1630 m je pomyslnou branou do srdce divokého pohoří Prokletie. Impozantní vrcholy Albánských Alp, které obklopují vesnici Teth, ji odjakživa izolují od okolního světa. Její odlehlost odradila dokonce i dobyvačné Turky od kolonizování. Je to jedna z mála oblastí bez jakéhokoliv islámského vlivu. Ve vesnici na dně údolí se „nastěhujeme“ k místním domorodcům. Jejich děti umí velmi slušně anglicky. Hned se nás ujmou a zajímá je hlavně, jak se svézt na kole. Je to pro ně samozřejmě velmi silný zážitek. Vždyť kdy se dětem tady v té divočině poštěstí svézt se na některém z přítomných karbonových speciálů? V každém případě jsou všechna místní sedla takovým příjemným bikovým očistcem. Po něm však zpravidla následuje nirvána ve formě dechberoucích sjezdů. To je přesně to, za co vám ta nelidská dřina v pedálech vždycky stojí. Pokochat se panaromatickým výhledem, sklidit palouk obrovských lesních jahod, dát si poslední doušek vody a spustit se strmým sešupem dolů. Přenádherná krajina nám bere jednach dech, ale take tady zanecháváme částečně svou duši.
Patrně proto se sem tak rádi vracíme. V osmi etapách jsme si v Albánii vyšlápli další “Everest”, neboť převýšení dosáhlo pěkných 10200 výškových metrů na 550-ti kilometrech. Albánský vojevůdce Scanderbeg by se asi divil, jací podivní nájezdníci ze severu se tu dnes prohánějí, na ještě podivnějších strojích po těch nejzapadlejších koutech divoké Albánie. Dávno skončila éra divokých tatarů na konících.
