Monika Benešová prešla sama za päť mesiacov a šesť dní Pacific Crest Trail /Pacifickú hrebeňovku/, trasu dlhú 4300 kilometrov s celkovým prevýšením viac ako 150 tisíce metrov! Hrebeňovka začína na hraniciach s Mexikom a končí na hraniciach s Kanadou. Prechádza celým západom USA, mimo civilizáciu. Nakoľko bola Monika hosťom na festivale HoryZonty v Trenčíne, ktorý sa uskutočnil len niekoľko dní dozadu, tu prinášame na Dobrodruh.sk rozhovor o jej zážitkoch a skúsenostiach.
Ahoj Monika, prešla si Pacific Crest Trail, čo je skutočne úctyhodný výkon. A navyše sama. Radi by sme ťa na Dobrodruhovi predstavili aj slovenským čitateľom. Na začiatok základná otázka, čo ťa motivovalo?
Poprvé jsem o Pacifické Hřebenovce slyšela před sedmi lety. To ji prošli první Češi a já si říkala, že je to úžasný a že bych to chtěla zkusit. Byl to můj nový, obrovský sen. Jenže během další pěti let jsem vždycky našla nějakou výmluvu, proč to nejde. Říkala jsem si, že je léto, že nemůžu opustit kamarády, školy, ani práci. Neměla jsem žádné závazky a přesto jsem se sama v sobě pořád vymlouvala, proč to nejde :)
Kedy teda nastal zlom?
Před dvěma lety mi moje tělo dalo najevo můj špatný životní styl. Žila jsem v Praze a lítala jsem, jako splašená. Pracovala jsem v médiích a byla jsem permanentně ve stresu, aniž jsem musela. Jedla jsem jen brzy ráno a za celý den jsem na sebe nenašla čas. Až pozdě večer, kdy jsem vyjedla ledničku. Jsem holka z malého města a vždycky jsem chtěla být šťastná. Jenže v Praze jsem začala spěchat a být naštvaná, že mi ujelo metro. A mým snem bylo mít lepší dovolenou a oblečení.
Začala jsem mít obrovský střevní problémy. Byla to rok trvající střevní chřipka. Postupně se to zhoršilo natolik, že jsem bez záchodu vydržela několik vteřin. Nemohla jsem jít mezi lidi, nemohla jsem jet ani autobusem, metrem. Jen procházka po ulici byla pro mě nereálná. Musela jsem odejít z práce. Dvacetkrát denně jsem byla zavřená na toaletě. Doktoři si semnou nevěděli rady. Zhubla jsem patnáct kilo, ležela v posteli a plakala. Protože i ty nejtrapnější situace na veřejnosti prostě museli přijít.
Aká bola diagnóza?
Teprve po roce mi řekli, že mám celiakii, alergii na mléko, sóju a další intolerance. Ulevilo se mi, změnila jsem stravu a snažila se vrátit do života. Jenže moje psychika už na tom byla špatně a já se pořád bála vycházet z domu, aby se mi na veřejnosti něco nestalo. Věděla jsem, že něco musím udělat.
Uvěřila jsem tomu, že moje problémy jsou pouze v hlavě, a že když změním životní styl a pohled na život, pomůže mi to. Rozhodla jsem se opustit svoji komfortní zónu a vydat se do totální nejistoty, na Pacifickou hřebenovku. Cítila jsem, že tam musím. Byla jsem nešťastná a chtěla jsem se změnit. Už jsem to ale nedokázala v běžném životě.
- Nikdo mi nevěřil, že mám šanci, ale já tak moc věřila, že jsem nakonec odjela.
Aj v Európe alebo iných častiach sveta sú nádherné a dlhé turistické trasy. Prečo si si vybrala práve túto lokalitu?
Vždycky jsem moc chtěla do Ameriky, chtěla jsem poznat jejich přírodu a lidi v malých vesničkách. Moc jsem si to přála. Teď zase poznávám naši nádhernou Evropu.
Mala si možnosť čerpať informácie aj z domácich zdrojov, poznáš Čechov alebo Slovákov, ktorí už v minulosti prešli túto trasu?
Měla jsem to obrovské štěstí, že mi s vybavením radil Petr Kosek, první Čech, který prošel Pacifickou hřebenovku. Taky jsem poznala některé bývalé hikery a čerpala od nich zkušenosti. To bylo pro mě zásadní. Četla jsem blogy, koukala na videa a snažila se minimalizovat všechna rizika. Ale samozřejmě mě až cesta pořádně naučila.
Samozrejme, turistov zaujíma aj tvoja výstroj. Ako si redukovala váhu batoha, čo všetko sa ti na ceste osvedčilo, čo sa naopak ukázalo ako zbytočnosť...
Jelikož jsem neměla velké zkušenosti s dlouhými treky, nabalila jsem si spoustu zbytečností. Od holčičích věcí ( jako jsou make-up), jsem si vzala šaty do města. Tohle holky opravdu na trailu nepotřebujete.
Co se mi osvědčilo, byly věci z kvalitního peří a běžecké boty Altra shoes. Prošlapala jsem sice čtvery, ale neměnila bych. Je potřeba mít dobrý spacák, péřovou bundu a kvalitní karimatku. Ta musí izolovat chlad od země. Samozřejmostí je kvalitní filtr na vodu. V poušti jsou někdy jen zdroje pro zvířata.
Je dobré taky dbát na přísun proteinů. To opravdu nepodceňovat. Někdo chodí jen s tarpem, já měla stan. A byla jsem spokojená.
Zvieratá. Pohľad na medveďa alebo pumu v ZOO je pre mnohých úchvatný alebo naopak smutný. No určite celkom iný, ako ich stretnúť vo voľnej prírode. O takéto stretnutia si zrejme počas cesty nemala núdzu. Ako si zvládla tieto situácie, aká reakcia sa ti osvedčila najlepšie?
Nejideálnější situace je, pokud člověk třeba nosí rolničku. Dá tím zvířatům prostor a čas utéct a nedojde k žádnému setkání.
Pokud už dojde k nějakému střetnutí. Nejdůležitější je samozřejmě neutíkat. Naopak si najít vyvýšené místo a zvednout ruce. Dát prostě tomu zvířeti najevo, že jste prostě větší a že ho můžete sníst. Já se ještě snažila se nad to zvíře vnitřně povýšit, aby nepoznalo, jak obrovský strach z něj mám. Jsem přesvědčená, že jen díky tomu ta puma odběhla.
Ako dlho trvalo obdobie, keď si počas cesty nestretla človeka?
Byly to přibližně tři týdny a musím říct, že to bylo hodně náročné. Samota… Já jsem před ní doma utíkala, nedokázala jsem to. Na trailu jsem se tomu musela postavit čelem a hodně to bolelo. Trail vytáhl všechny moje slabiny, přešlapy z minulosti a omlátil mi je o hlavu. Všechno jsem to tam znovu prožívala a u toho si pěkně pobrečela. Ale i to je součást trailu.
Ktorá časť trasy bola pre teba vizuálne najkrajšia a ktorá časť bola technicky najnáročnejšia?
Byla to Sierra Nevada. Miluji hory a tady jsem se pohybovala ve čtyřech tisících nad mořem. Chodila jsem jako ve snu. Na druhou stranu mi Sierra připravila pořádné zkoušky. Chytla mě tam sněhová bouřka, přes den mi neuschlo vybavení a já další noc lehla do mokrého. Neměla jsem jinou šanci a ráno jsem se probudila omrzlá.
Tělo už nemohlo jít, ale hlava mě hnala dál. Bolelo to, ale tady jsem poznala, že člověk je mnohem silnější, než si myslí. V bolestech jsem došla další čtyři dny do civilizace. A na trail se potom znovu vrátila. Věděla jsem, že na bolístky je jen jediná věc. Jít dál.
Samostatnou kapitolou sú určite zásoby jedla. Čo bolo nevyhnutnou súčasťou tvojho batoha, ako si vlastne dopĺňala zásoby?
Já jsem na začátku měla s jídlem problémy. První měsíc byl katastrofální, cokoliv jsem snědla, šlo okamžitě ven. Takže jsem se snažila dopovat hlavně kuskusem. Po měsíci se můj zdravotní stav zlepšil a já mohla začít jíst těstoviny, oříšky i nudle.
Na začátku jsem patřila k nejslabším a všichni mě předbíhali. Kdokoliv šel se mnou, toho jsem zdržovala. Ale po prvních pár týdnech jsem začala zrychlovat, kdykoliv jsem si potřebovala doplnit zásoby, sešla jsem z hor a do měst dostopovala.
Nedala jsem potom dopustit na Snickersky, burákové máslo a na olej, který jsem si přidávala do ranních kaší. Je to dobré na klouby.
Ako si vnímala ľudí, ktorých si cestou stretávala, boli to stretnutia príjemné, ako je väčšinou na horách zvykom alebo si mala v úvodzovkách šťastie aj na "podivínov"?
Právě potkávání lidí patří k nejdůležitějším na trailu. Člověk přestává mluvit a začíná víc poslouchat. Najednou víc vnímá přírodu a příběhy další hikerů. Já jsem po čase zjistila, že moje problémy jsou hodně maličkaté. Došlo mi, že se nemůžu pořád jenom stěžovat. Naučila jsem se na sebe a na svoje střeva dívat s větším nadhledem. Právě díky ostatním hikerům a jejich příběhům.
Ak by si mala porovnať turistiku, trasy a zázemie v Severnej Amerike alebo u nás, v čom vidíš rozdiel buď v dobrom alebo aj zlom zmysle?
V Americe mě překvapili lidé. Ikdyž jsem byla třeba dva týdny bez sprchy, vzali mě autem do města a otevřeli mi dveře do svých domů. Podali mi pomocnou ruku. Pustili mě do koupelny a třeba i uvařili večeři.
Nebo si poslechli můj příběh a povzbudili mě, abych šla dál. Byli v tom se mnou a já se najednou necítila tolik sama.
Tohle jsem v Evropě nezažila a hlavně jsem to nedělala ani já. Trail mě naučil být otevřenější a víc se koukat kolem sebe. Nebýt tolik zahleděná do sebe a vnímat ostatní, zda někdo nepotřebuje pomoc, nebo alespoň povzbudivé slůvko.
Ja osobne vnímam v tvojom príbehu dosť silnú podobu s románom Divočina od Cheryl Strayedovej, ktorý sa stal bestsellerom. Autorka prešla tiež časť Pacific Crest Trail a opísala tu svoje zážitky, motiváciu a ako trail zmenil jej život. Chystáš sa aj ty napísať knihu?
Já jsem ji původně psát nechtěla, ale pak mi přišlo několik zpráv od lidí se stejným onemocněním, jako já. Dali mi brouka do hlavy a já jsem se rozhodla knížku sepsat. Každý den po práci jsem si sedla a psala, jak jsem se cítila a co jsem prožívala. Mám spoustu deníčků, takže jsem se znovu vracela na cestu.
Knížka vyjde v únoru a jmenuje se Moje Pacifická Hřebenovka. Není to přesný návod, jak ji projít a já nejsem žádná spisovatelka. Neměla jsem žádné odborníky, kteří by to se mnou psali. Jsem to já a tohle je můj příběh.
Na záver tvoj odkaz pre čitateľov Dobrodruh.sk... :)
Buďte zdraví, šťastní a plňte si svoje sny. Nejtěžší je rozhodnutí, ale věřte mi, stojí to za to. Věřte sami sobě.
Prečítajte si niekoľko ďalších zaujímavých rozhovorov na Dobrodruh.sk:
- s tatranských horským nosičom Maťom Maličkým: Slováci len plávajú ako zdochnuté ryby po rieke zvanej Európska únia
- s Petrom Beckom Ondrejovičom, legendou slovenského expedičného cestovania: Ako sa dobrodruh z Beckova stal priekopníkom expedičného cestovania
- s Marekom Slobodníkom z partie trabanťákov: Motorkár Marek Slobodník s prezývkou: K.kot drevený, plechom pobitý
- o tom, ako dvaja bracháči prekonali na bicykloch samých seba: Dvaja bratia prešli bicyklom cez Tadžikistan a Kirgizsko ťažkou cestou
