Příběh popisuje putování „holky na baterky“ (od 35 let má kardiostimulátor), která se sama vydala do divočiny za polární kruh. Cestou se musela poprat s tím, že nemá zrovna skvělý orientační smysl, že se jako velký nešika musí celou dobu postarat sama o sebe, že musí vydržet sama se sebou a vyrovnat se s jednou velkou osobní ztrátou. Film získal hlavní cenu na Festivalu Rajbas ve filmové soutěži Okem dobrodruha.
Národní park Pallas-Yllästunturi ve Finsku jsem vybrala náhodně, zato termín jsem chtěla na začátku října kvůli komárům. A tyhle potvory mě tam naštěstí vůbec neobtěžovaly. Stejně tak pavouci – raději jsem se ve srubech nerozhlížela příliš důkladně (a s brýlemi) a případné komentáře o tom, že tam určitě byli a v noci mi pochodovali do spacáku, zásadně nečtu.
Za to jedna myška mi dělala společnost. Nebo spíš já jí – určitě měla zpočátku radost, že jí přišlo nějaké jídlo. Později byla asi naštvaná, že se ta hamižná ženská nerozdělila ani o drobeček.
Veverky mi skotačily na střeše srubu, sobi na mě zvědavě koukali a já se stejným výrazem koukala zpátky na ně.
Prostě nádherných osm dní samoty v krásné severské přírodě.
Moje polární dobrodružství v divočině začíná
Doufám, že jsem své lehké sklony ke Kalamity Jane tentokrát nechala doma. Není tu nikdo, kdo by mě případně nasadil zpět do kolejí. Ano, jsem tu sama. Jako fakt sama! A čeká mě přibližně 150–160 km treku v NP Pallas-Yllästunturi
1. den
Mlha se rozplynula, takže bylo na co koukat. Lesy, louky, mokřady, jezera, zasněžené vrcholky, stáda sobů… Do cíle jsem dorazila s otlačenými kotníky a bolavými rameny, počítala jsem každý metr, ale byla jsem strašně spokojená. Však ony ty bolístky za pár dní přejdou. Noc ve stanu byla mrazivá a hodně větrná, ale krásná. V noci jsem se přímo ze stanu dívala na polární záři.
22 + 2 km, převýšení 600 m
2. den
Ušla jsem jen 14,5 km, i když původní plán byl 17 km. Mráz, silný vítr a hodně mrazivá noc ve stanu se asi podepsaly na dnešní velké únavě. Zatímco včera jsem si kilometry nahnala dopředu, dnes jsem nerada ubrala. Teď jsem ale ráda v teple ve srubu. A vlastně spím přesně tam, kde jsem podle plánu měla. Takže cajk. Odpočinout a zítra zase hurá na to.
15 km, převýšení 581 m
3. den
Předpověď hlásí silný vítr. No, to mám teda radost. Čeká mě asi nejdelší úsek a přechod sedla mezi zasněženými vrcholy Talvaskero a Pykähkö. A byl to mazec. Silný, ledový vítr mě místy srážel k zemi a sebral mi sluneční brýle. Oblékla jsem si kromě velké péřovky úplně všechno, takže taková zima mi nebyla, ale fotit se moc nedalo – prsty hned mrzly.
Za sedlem už to bylo lepší. Etapa za Pallasem se nesla ve znamení les, les, les. Zpestřením mi bylo stádo sobů. A nebyla bych to já, kdybych si nejdelší etapu ještě nenatáhla – dvakrát jsem zabloudila.
Srub Keimiöjärvi byl skvělý. Zatopila jsem si a měla ho jen pro sebe.
cca 27 km, převýšení 557 m
4. a 5. den
Opouštím srub Keimiöjärvi na břehu jezera a mířím k vrcholu Koivakero. Je to první vrchol, kde se na chvíli zastavím. Konečně moc nefouká a jsou tu skvělé výhledy. Pokračuji dál převážně lesy se stády sobů až ke srubu Pahtavuoma. Je maličký, ale jsem tu sama. Voda se bere z louže, takže je nutné převařování a filtrování.
19,9 km, převýšení 487 m
Pátý den zahajuji zjištěním, že jsem ztratila svůj talisman – sviště, který se mnou chodil a lezl všude. Obětuji den a jdu ho hledat. Vrátím se až zpět na vrchol Koivakero, kde je podle fotky vidět, že ho ještě mám. Bohužel záchranná mise byla neúspěšná. Svišť se asi vrátil zpátky do divočiny. Tak ať se ti za polárním kruhem líbí, Svištíku.
33 km, převýšení 852 m
6. den
Den začal velkým překvapením. Svišť mi za sebe poslal náhradu – nad dveřmi seděl medvídek. Předtím jsem si ho vůbec nevšimla.
Za drobného deště opouštím útočiště a lesem mířím k prvnímu vrcholu Mustakero. Všude jen les. Zato další Askäkero stojí za to – parádní výhledy kolem dokola. Ani vítr mi tentokrát moc nevadil.
Postupně sestupuji dolů a opět mizím v lese. Soby potkávám prakticky pořád, jsou strašně zvědaví. Dnes docházím ke srubu Kutujärvi, kde si zatopím. Teplo je tu skoro hned.
7. den
Pomalu se blížím k civilizaci. Je sobota, takže občas potkám nějakého turistu. Žádné davy, spíš potěší někomu říct ahoj a odpovědět na otázku, odkud jdu – z Hetty, a že jsem Češka. Vyšla jsem z lesů ven, takže je zase na co koukat. A mám hlad. Pořád. Na všechno.
Dnes docházím do Varkaankuru Lapp Hut. Uvnitř je jen otevřený oheň, sauna tu nebude. Nevadí, zalezu do spacáku až po uši.
Venku si dva kluci opékali buřty a přišli se zeptat, jestli nemám hořčici. Copak vypadám na to, že když mám velký batoh, tak mám všechno? 😀 A já ji vážně mám.
Už je jasné, proč se neumím sbalit nalehko. Až mě někdy potkáte na túře, klidně si řekněte skoro o cokoliv – je velká šance, že to z batohu vytáhnu.
15 km, převýšení 356 m
8. den
Ráno mrzne, až praští. Hodinky hlásí −6 °C. Vstávám brzy, i když se mi ze spacáku vůbec nechce. Musím ale vyrazit, chci stihnout jediný autobus. Sním posledního „Číňana“ a jdu na to.
Čekala jsem nudný sestup přes lyžařské středisko, ale opak je pravdou. Příroda je fantastická. Ještě že mám časovou rezervu – pořád fotím, koukám, svačím s kinem před očima a nemám toho dost. Ani si nevšimnu, že jsem zase sešla z cesty a mířím úplně jinam. 😀
Aby toho nebylo málo, zajdu si ještě kousek před autobusovou zastávkou. Zase mě to táhlo za krásami přírody.
Přicházím s předstihem, tak zkouším stop. Zastaví mi týpek, který mě hodí až k supermarketu v Kittilä. A tam to vypukne. Nevím, co si koupit dřív. Mám chuť na všechno.
Ještě v chodbě supermarketu sním asi čtvrt kila „vlašáku“ a k tomu bulku s česnekovým máslem, sýrem, šunkou, okurkou a rajčetem. Přece nebudu jíst venku na mrazu. No… pak mi bylo hodně špatně.
Je to za mnou. Hetta – Ylläs: 166 km, převýšení 3914 m
