Jak tak pročítám články a knížky cykloturistů spřízněných duší o výletech za hranice našeho katastru, napadá mě, že nejsem sám, komu občas dělá těžkou hlavu problém, kam se večer zašít, aby noc byla co nejmíň strašidelná.
Tyto stavy pěkně popisuje Miloslav Nevrlý ve své knížce "Karpatské hry": "Rád bych byl daleko odtud, ve slunečném jitru, ale nelze si vybrat. Je čas jít spát. Čas hledat si dobrý nocleh. Čím méně s sebou na cestách nosím, tím víc jsem vydán noci a neznámu. Tím krásnější a nezvyklejší noclehy..."
Bejvávalo. Od té doby, co vozím stan už nebývá hledání nocležiště tolik stresuplné. A taky už nejsem fundamentalista, který by si radši nechal vrtat koleno, než by vydal byť i minimální obnos za nocleh. Když je výhodnější zaplatit, nedělám si násilí a pár kaček tomu pohodlí obětuju. Jenže ono to většinou výhodnější není.
Před předloni, jak jsem skončil na jadranském ostrovu Rab, vše nasvědčovalo tomu, že ty tři až čtyři noci v kempu zdarma nebudou. Vlastně nebyly. Odpracoval jsem si je při údržbě hromady bicyklů, připravených pro rekreanty.
Rakousko je fajn útulná země. Byla první, kterou jsem navštívil na kole, hned v roce 1990. Od té doby jsem tam strávil 53 nocí. A cestou na ten Rab další tři noci v lese a jednu ve stodole, v níž jsem bydlel už před mnoha lety cestou do Španěl.
Ve Slovinsku to bylo 2x vedle prázdného stavení v lese, jednou v lese bez chalup.
Chorvatsko – zchátralý seník na louce…ještěže jsem tam zastavil. Nedovedu si představit ten stres, kdybych jel dál. Po půl kilometru začínalo minové pole. Jak já jsem tam šmejdil po té louce a prohlížel všechna zpustlá stavení...nic mi pod nohou nebouchlo, takže OK.
Na horním konci Plitvických jezer mě přichýlil pustý dům a další na hřebeni Velebitu. A další noc už jsem trávil na Rabu.
Předloni v Mexiku to taky dopadlo klasicky. Když nepočítám dvě noci v nejhonosnějších madridských hotelech, které byly v ceně letenky, neutratili jsme za nocleh ani peso.
Tři noci v Ciudad de Mexiko popisuju v jiném článku.
Čtyřikrát jsme spali mezi poli a lukami, jen tak bez vědomí venkovanů, z toho 1x to byl fotbal-plac. Po páté nás na ten jetel zavedl sám majitel pozemku. Má naše díky. Na hřišti u starověkého města Tenam jsme nocovali s pocitem absolutního bezpečí, pod dohledem výběrčích vstupného, ozbrojených těžkými kulovnicemi.
Dvanáctkrát nám vstřícní a přátelští Mexičani poskytli místečko pro stan na své zahrádce či dvorku u domu, často pod verandou, aby naše stany nenavlhly. Dvakrát nebylo koho poprosit o svolení.
Interesantní noci na vrcholu Monte Alban a další mezi Popocatepetlem a Iztaccihuatlem jsem podrobně popsal v knížce „Pestrý život Cyklotrempa“.
Takže já vůbec nevím kolik stojí přespání v Mexiku. V turisty zamořeném městečku Taxco se nám vnucoval nabízeč noclehů ... cenu nasadil na 30 USD, brzo zlevnil na 20, ale my neměli zájem. Akceptujte to, když v Indii přijde noc v hotelu na 2 dolary...
Léto toho stejného roku jsem celé prožil ve Skandinávii. Tam to znám relativně důvěrně. Za dřívějších vyjížděk jsem tam spal již 98 x. Tentokrát to bylo 17 nocí ve společnosti spolku dobrodruhů a romantiků Kudrna. Za peníze v kempu jsme spali jen 3x, vždy ve Finsku. V Norsku je totiž zatraceně dráž.
Pak, když autokar definitivně zamířil k domovu a já osiřel se svým věrným bicyklem, jsem v Norsku jsem spal 14x ve stodole či kůlně, z toho jen 1x bylo potřeba svolení majitele. Pětkrát na verandě víkendové chaty. Tam jsem většinou stavěl stan.
Devětkrát jsem stanoval mimo budovy. Nejstrašidelnější byla noc (přitom v létě je tu stále světlo jako ve dne.) ve vysokém smrkovém lese v Romsdalu – v údolí řeky Raumy, blízko rejdiště horolezců- stěn Trollwegen. Takový vodorovný les je pro přenocování ideální.
Ale nesmí v něm být tolik ovčích bobků jako tady. Nezahlédl jsem ani jedinou. Tady se mají kam rozptýlit. Tož vymést ty nepříjemné kuličky z obytného prostoru.
Přesně v duchu severského pravidla: „v létě se žije, spát budeme v zimě“, se ovce s nastávající nocí začínají aktivizovat. …Ze spaní mě vyburcovalo zamečení těsně za plátnem stanu. Uf… ten úlek! Zvuky deformující se pet-láhve. Ta je má! Plná vzácné vody! S hlasitým spíláním se rychle hrabu ze spacáku, metám po nich klacky. Poodběhly jen pár metrů a hloupě čumí, umečenci odporní! Flaška je tu, naštěstí neporušená. Tohle bude noc. A rýsovala se tak příjemně. Vzdálené mečení se ozývalo ještě dlouho. Připadám si jako v horroru o záhadném lese Blairwitch.
Ráno se bestie přihrnuly už o půl šesté. Pořádná smečka. OK. Aspoň nemám problém se vstáváním.
Dánsko: první noc v kůlně uprostřed vsi, čtvrtá na plantáži snad vánočních stromků hned za domkem. Vesničani, kteří se dostavili posléze a objevili mě tam, nepůsobili problémy. Takže s tou špatnou povahou Dánů to není tak jednoznačné. Jak jinak, že jo. Zbylé dvě noci byly příjemně strávené v lese. Stejně jako šest nocí v Německu. Tu první Německou jsem stanoval na nádvoří usedlosti, na perfekt pažitu pod stromy, u ušlechtilého statkáře.
A v Indii: noc venku, obletováni domorodci, jsme prožili 5x, včetně té v zamřížovaném skladišti či tělocvičně, nebo co to bylo. V pustině jsme nocovali 8x, stejně jako v hotelu.
Na Šrí Lance jsme 3x stanovali se svolením majitele přilehlé nemovitosti, 2x v lese a zbytek nocí jsme strávili u nejteplejšího ze všech oceánů – Indického.
Tak.
K 534 bivakům po celé Evropě včetně Islandu Faerských ostrovů a Kréty, střední Asii, Turecku, na Sibiři i v Pobaltí (ale tohle probírám v knížce „Ze života Cyklotrempa.), přibylo za poslední léta dalších cca 145.
Jakpak to asi dopadne letos v Albánii?
(Podrobný seznam noclehů najdete v knížce „Pestrý život cyklotrempa“)
