Téměř 6000 km po Iránu a Turecku v sedle bicyklu. Na počátku byla velká Touha podívat se za horizont a zkusit Ho překročit. Horizont svých dosavadních zkušeností z cest po světě, horizont psychické odolnosti, horizont svých fyzických-sportovních výkonů.
Tak dlouho jsem doma rodinu otravoval, až jednoho dne přišlo vytoužené svolení. Teoretické plány sólo cyklistické cesty na dva až tři měsíce začaly nabírat reálné podoby. A pak je 20. září 2008 a já sedím v letadle směřujícím do Istanbulu. V zavazadlovém prostoru Boeingu bylo složené moje kolo a další nezbytnosti pro čundrácký způsob cestování.
Přestup z letiště na istanbulské metro a následné vyhledání alespoň trochu vhodného autobusu do místa mého startu proběhl docela dobře. Istanbulský otogar je fakt obrovský ! Dvacetihodinová cesta na východ Turecka do města Agri přespání v hotýlku Akbulut , smontování mého dvoukolového " Mr. Bleka" a KONEČNĚ první šlápnutí do pedálů. Začínám poznávat realitu každodenního života , jenž mě čeká následujících sedmdesát dva dnů. Vesničtí hafani, napůl divoká směska pasteveckých psisek, žádní drobečkové, mě pořádně zvednou adrenalin.
Ještě štěstí , že je slabý provoz na silnici. Podobné situace pak budou mým ,téměř každodenním, chlebem a také největší nesnází co na celé cestě zažiji. Ne vždy se mně daří ujet nebo najít vhodný kámen na zahnání těchto příšer. V horách , pod kopcem zvaným Mt. Sabalan , se v obklíčení ovčáckými psy pomalu loučím se životem. Přežil jsem! Nová zkušenost je , že pepřový sprej na ně působí spíš jak repelent nebo voňavka.
Konečně v Iránu
Překročení hranice do Íránu probíhá bez problémů. "Welcome in my country!" s úsměvem pronáší černě zahalená úřednice plynulou angličtinou a já vstupuji do Persie. Tři stovky kilometrů po slušné silnici v teplotách kolem 35 stupňů do prvního většího města Tabrízu je za mnou . Nezastavila mě ani písečná bouře.
Ale dopravní špička v odpoledních hodinách v tomto městě mě přivádí téměř k zoufalství. Naštěstí dobří a ochotní lidé se v Iránu vyskytují velmi často a tak , za chvíli ,podle načrtnutého plánku projíždím ulicí s mnoha levnými hotýlky a noclehárnami. Ve smlouvání nejsem zatím žádný přeborník, ale cena kolem 4 dolarů je slušná a děda co mně ji říká a zároveň ukazuje pokojík velikosti 3x1,5 m je sympaťák. Večerní couračka po městě, první kebab, první vysvětlování co jsem zač.
Další cíl je městečko Meshgin Shar, dobré východisko pro trek na kopec Sabalan 4811m n. m. Bohužel hlavní vhodná sezona pro tuto zábavu je fuč a tak landrower kterým jedu do místa zvaného Shabil platím sám. Ale řidič ,fajn chlapík, má z obchodu radost a kupuje mi tři šišatý íránský chleby .Přímo od pekaře , jak je tady zvykem. VÝBORNEJ!
Smiřuji se s tím , že vrchol opravdu nebude. Mluví pro to víc důvodů. Sněhová nadílka od 3500 m n. m. Velmi silný a ledový vítr. Mraky nacucaný vodou nízko nad hlavou a HLAVNĚ téměř fyzický kontakt s pasteveckými psisky, kteří mě obklíčily a drželi v šachu nekonečnou dobu, než ráčili dojít jejich majitelé.To krvavé oko jejich vůdce budu mít před očima hodně dlouho. Ale nakonec výhledy aspoň ze třech tisíc metrů stály za to. Dost bylo hor a za dalším Horizontem už slyším hučet mořský příboj. Město Astara na hranicích Írán – Azerbajdžán je přístavní městečko k němuž jsem sjel fantastickým , téměř 30-ti kilometrovým sjezdem z hřebene pohoří Alborz. Polopouštní , vyprahlé ,suché oblasti byly vystřídány krásnou zelenou barvou, mlžným oparem a líně stoupajícími oblaky z lesů, jenž se rozprostíraly všude kolem. NÁDHERA!
Kaspické moře , ten velkej rybník se slanou vodou je rozbouřenej a kalnej jako bílý kafe. Ale večer strávený na jeho břehu při konvičce čaje a rozhovoru s místními obchodníky je příjemná vzpomínka. Následující cesta vede podél pobřeží pořád východním směrem. Poprvé využiji oblečení určené pro jízdu v dešti. Tak zvaný „mokrý program“. A déšť to byl teda pořádný, celodenní. Pokud bych měl na sobě vody málo, tak mně ji ještě přidávala auta co mě míjela. A to z mnoha louží, potůčků a strouh tvořících se na silnici. ŠÍLENÉ ! Původní plán cesty vytvořený doma se začíná měnit..
Po přístavním městě Banda-e- Anzali projíždím městem Rasht abych asi na desátém kilometru za městem zbaběle využil dálkového autobusu a přesunul se přes hory díky jeho motoru. Jediná omluva může ospravedlnit tento zbabělý čin a to , že na asi 170 km dlouhém úseku bylo větší množství tunelů. A ty patřily k dalšímu stresujícímu činiteli na cestě..
Jsem vyklopen na periférii města Qoazvin a po noci strávené jak jinak než ve stanu, městem projíždím a vydávám se na trasu: Buin Zahra – Arsanj –Hejib- Saveh-Anjilavand- Baqer-Abad –Qom. Přestože z mé mapy se tato trasa mohla jevit jako jakási „polňačka“ hůře sjízdná pro kolo , tak realita byla naprosto skvělá. Zcela nová asfaltka s minimálním provozem. Prostě – POŽITEK! Celou dosavadní dobu mě provází přítomnost ramadánu. Postního a svatého měsíce pro každého pravověrného muslima. Tento čas mi přináší mnohá překvapení z nichž nejpříjemnější je častokrát odmítnuté placení útraty za snídani, oběd či večeři. O pozváních na čaj ani nemluvě. Konzervativní , universitní město Qom plné mužů s ostře řezanými rysy v černobílých hábitech a s turbánky na hlavách. Setkání nejen s íránskou ochotou a úslužností, ale také s naprostým nezájmem a lhostejností. Holt všude jsou lidé takový i makový.
Zahrady Fin a pouštní etapa
Další dny pak následuje průjezd městem Kášán a návštěva krásného místa zvaného Fin /letní a odpočinkové sídlo šáha Abbase I /.Za městečkem Badroob začíná dlouhé stoupání do kopců a průjezd jimi obklopeným a poklidným městem Natanz. Tato část cesty je završena vjezdem do Esfahanu – města, které se může chlubit největší koncentrací památek islámské architektury z období vlády Abbase I. / 16. století/.
Zcela náhodou nacházím hotýlek o jehož existenci jsem měl informaci už z domova . Amirkabir-hostel je zařízen právě na takové cestovatele jako jsem já. Noclehárna za 4 dolary , sprcha , čisto, dobře anglicky mluvící personál . To je přesně to co potřebuji. Navíc tady budu víc jak jednu noc. Chci totiž požádat o prodloužení víza . Bude to nakonec zkušenost dost napínavá ale úspěšná. A tak pokud se řekne „Esfahan“ zcela určitě se mi vybaví nádherné parky , jenž se táhnou po obou březích řeky.Ta rozděluje město na severní a jižní část. A také starý bazar a přilehlé uličky.
A zcela určitě na setkání s mladým íránským cyklistou který mně poradí skvělou trasu pro následující dny. Ta mě zavede do vesnice Varzaneh, kde se při ranním nákupu chleba v místní pekárně stávám hostem v domácnosti jednoho z obyvatel a při níž odpovídám na spoustu otázek týkajících se života u nás doma.Ty otázky mně klade v docela slušné angličtině místní švec- vzdělanec obklopen dalšími asi pěti občany městečka Varzaneh. POHODA! Po závěrečném a nezbytném fotografování /za které mi děkují / jsem vyprovozen za město na výpadovku směřující k místu Gavkhuni –Wetland/ veliké slané jezero/ A cesta vede dál a dává mi možnost ochutnat vzorek pouště. Tentokrát jsem vyměnil asfalt za štěrk a později i písek . Cesta- necesta, obtížné hledání správného směru , noc strávená v pustině, měsíc téměř v úplňku. Ticho ,SILNÝ ZÁŽITEK . Následující kilometry vedou přes malé vesničky Sos , Nadushan . Opět po hlavní silnici dojíždím do města Yazd.
Yazd
Město Yazd, jedno z posledních důležitých center starobylého předislámského a předkřesťanského náboženství zvaného zoroastrismus leží na jižním okraji pouště Dašt-e Kavír. V uličkách jeho starého města jsem po dvakrát zabloudil.
A návštěva Muzea vody spolu s „ lapači větru“ – badgírami /starověká klimatizace/ nebo „věže ticha“/pohřebiště vyznavačů zoroastrismu , to vše mi bude připomínat tuto moji zastávku na cestě. Dilema volby směru dalšího putování řeším dlouho do noci. Otázka zní zda na sever přes poušť nebo na jih směrem k městu Shíraz. vyhrál jih a tak další 550 km dlouhá etapa začíná. Přináší jak příjemná setkání /farmář poblíž Surmaqu, který odchytává " turisty -cyklisty, hostí je na svém venkovském sídle a vede si o tom deníky. Sasan Izadi je jeho jméno. Nebo skvělej člověk, také farmář ,poblíž města Mardasht ve vesnici Khalaftahoone. Jmenuje se Mojtaba Zare a stal jsem se jeho hostem přes celou noc. Vlastně hostem téměř celé vesnice. V té se zrovna konala velká slavnost.
A já , ušmudlanej cykloturista z Čech byl její V.I.P osobou.SILNÝ ZÁŽITEK ! Tato etapa mě také zavedla do míst s duchem dob dávno minulých, ale přesto pořád mimořádně silným. Pasargad a Takh-e-Jamshid neboli Persepolis. Co to jen muselo být za osobnosti, které dokázaly budovat tyto stavby? ÚŽAS !
Vjíždím od severu do Shirazu. Mám štěstí slabý provoz na silnicích mně umožńuje docela v poklidu vyhledat vhodné ubytování.To ještě netuším , že sympatický, dobře anglicky mluvící recepční-hotelier mně bude velmi nápomocný při řešení problému jenž se začíná probouzet.
Zubař
Zub moudrosti - ta zbytečnost v mé puse si usmyslel , že zase kousek povyleze. A jak už to bývá se zákonem schválnosti vybral si pro to právě tento okamžik.Cesta ale člověka naučí , že problémy se musí řešit razantně , rychle a bez zaváhání. Proto i já už další den sedím v zubařském křesle a slyším ortel. " Vytrhnout !" pot mně vyráží na čele, tepová frekvence stoupá a hrůzné představy létají hlavou. ZOUFALOST ! Ani doktor , ani ordinace ve mně nevzbuzují příliš důvěry. Přesto nakonec souhlasně kývnu.
Následující dvoudenní utrpení se těžko popisuje. Snad jen , že po dvou a půl hodinách dolování mého zubu pan doktor musel skončit , neboť na něj čekala rodinka a teplá večeře. Proto si mě pozval na den další , aby nakonec slavně zvítězil a vzniklý kráter v mé puse zašil třemi stehy.
Hotýlek v Shírazu se stává pro mě pětidenním útočištěm , ale díky této situaci mám možnost město dobře poznat. A jelikož jsem důsledně dbal rady , abych vyplachoval a dezinfikoval, tak po vytažení těch protivných režných nití z mé dásně, už ve čtvrtek ráno za kuropění projíždím probouzejícím se Shírazem a směřuji k západu - k domovu. Cesta se zlomila v půli a mě čeká... ? To sám ještě pořádně nevím. Krátkodobé horizonty na pět až šest dní jízdy naskakují postupně.
Kopce v Kurdestanu a jezero Orumiyeh
Nádherný úsek, lahůdka pro cykloturistu co se nebojí kopců , vede z městečka Sakvez přes Yasuj -Maymand - Borujen-Shar-e-Kord- Saman až do Tirany. Několikakilometrová stoupání se střídají s prudkými sjezdy, krajina kopcovitá, horská,počasí skvělé, podzimní. Spaní v sedlech 2700 m n. m. vysoko nebo společně s dělníky pracujícími na stavbě silnice ve stanu . Stáda ovcí , koz, hnusní psi jenž jsou mým prokletím .ochotní , zvědavý a slušní lidé.
Hlavní silnice mezi Tiranou a Borujedem je sice kvalitní a bezpečná, ale nudná. Počasí se po deseti dnech krásna začíná také trochu kazit a tak vítr a déšť se stávají mými společníky. Konečně Hamedan - na zubařském křesle vysněný cíl. Tři dny strávené v hotýlku z důvodu naprosto šíleného počasí / sníh s deštěm, bouřky, HNUS ! DEPRESE.
Upínám se na den čtvrtý , kdy by podle předpovědi mělo být lépe. Další cesta mě zavádí do hornaté oblasti obývané lidmi jenž si říkají Kurdové. Kurdestan mě vzal u srdce hlavně krajinově. Kopce , hluboká údolí, rokle, říčky, stromy a mezi tím vším klikatící se silnice. Nahoru , dolů, nahoru dolů. Obrovské jezero Orumiyech z velké části vyschlé. Setkání s ochotnými a pohostinnými lidmi. Přes Sanandaj , Saqqez , Bukan , Mahabad jsem dojel až do města Orumiyeh . Tak se mně to povedlo! Dojel jsem na konec putování po Persii. Horizont jsem překročil u hraničního přechodu Serou. V nohách 3850 kilometrů. Druhá část mé cesty, foto a videa je na www.dofo.blog.cz