Žen bylo v hornických oblastech Západu jen velice málo, ale tato hrstka vzbuzovala takovou pozornost, že to až hraničilo se zbožňováním.
Caroline Leighton, jedna velice vážená dáma z Nové Anglie, která navštívila severozápad, později napsala:
„Zlatokopové z hor, kteří rok neviděli žádnou bílou ženu, mne tak uctívali, že kdybych tam zůstala déle, snad bych se stala jejich královnou. Na každém místě odpočinku rozžehli na svých pánvích malé ohníčky, ty rozestavili kolem mě, aby odpuzovaly komáry, zatímco jsem jedla. Když začal stoupat dým, připadala jsem si jako bohyně, které přinesli kouřovou oběť.“
I se ženami, kterým chybělo vychování Mrs.Leightonové, se zacházelo velice dobře, minimálně do té doby, než začaly ve velkém počtu přijíždět manželky a matky horníků. Poté byly ženy lehčích mravů ignorovány či dokonce vyháněny z osad. Ale než přišel čas, kdy musely odrážet útoky na morálku, přinesly prostitutky a bordelmamá, které již měly zavedené obchody, do měst nádech rytířskosti. Pro mnohé muže nebyly jejich domy jen místem zábavy, ale sloužily i jako klub, nebo jako místo, kde si mohli vylít své srdíčko. Lehké děvy podporovaly často zlatokopy také kvůli podílu na zisku a byly přínosem pro společenský život, když ukládaly vydělané peníze do regulérních obchodních podniků. Některé z nich měly přitažlivé přezdívky – Irish Queen a Spanish Queen, Little Gold Dollar, Molly B´Damn, Em´Straight-Edge, Peg-Leg Annie a Contrary Mary. (Přezdívky jejich zákazníků také nebyly špatné: Jack the Dude, Johnny Behind the Rock, Coal-Oil Georgie, Jimmy the Harp a Senator Few Clothes). K jejich věhlasu přispívalo i mnoho pohnutých historek, o kterých se všude mluvilo, a vznikaly tak legendy o děvce se zlatým srdcem. Horník, který Irish Queen dobře znal, vyprávěl, že svým zákazníkům bez skrupulí tahala peníze z kapes, ale ve špatných časech, uprostřed zimy, se k nim brodila hlubokým sněhem, „aby nebyla chudákovi nic dlužna, přinesla mu teplou polévku. Měla zlaté srdce, tak to bylo!“
Irku Molly B´Damn, (vlastním jménem Maggie Hall), popisoval jeden z obyvatel osady Murray jako „výjimečnou, fascinující osobnost. V jejím obličeji nebyl ani náznak falešnosti a ani její ošacení neukazovalo na její živnost. Často překvapovala svým dobrým chováním a kultivovaností, a občas citovala s velkou znalostí Shakespeara, Miltona a Danteho.“
Prostitutka jménem Mollie Mai, která svoji profesi začala rozvíjet v 70.letech v Leadville, udivovala horníky svou přátelskou povahou a příjemným vystupováním natolik, že když roku 1887 zemřela, zveřejnil o ní list Evening Chronicle oslavnou báseň.
Julia Bulette – anděl prospektorů
Ve Virginia City byla královnou prostitutek legendární Julia C.Bulette. Narodila se v roce 1832 v Londýně a byla prý francouzského původu. V raném věku emigrovala s rodinou do New Orleansu, kde se později provdala za muže jménem Smith, ale záhy se rozvedla. Okolo roku 1852 se přestěhovala do Kalifornie, kde žila na různých místech, až do jejího příchodu do Virginia City v Nevadě v létě 1859. V té době bylo ještě město změtí stanů, chatrčí a krčem. Julia, která byla jedinou běloškou v této oblasti, se stala velice oblíbenou a vyhledávanou osobností místními horníky. Brzy si mohla za noc účtovat 1.000 dolarů a díky svým výdělkům si vybudovala nádherný nevěstinec v rokokovém stylu, který nesl název „Juliin palác“. Byl to nejluxusnější a nejlépe prosperující podnik ve městě, kde pracovaly krásné dívky dovezené ze San Franciska.
Julia očekávala návštěvníky s vybranými víny a francouzskou kuchyní a téměř denně zdobila svůj dům čerstvě řezanými květinami, které si nechávala posílat expresem z pobřeží.
Pro osamělé horníky byl Juliin dům opravdovým domovem, ve kterém nalezli potěšení, které jim dlouho chybělo. Všichni ji hluboce uctívali. Zvolili ji čestným členem požárníků Virginia City a o národním svátku v roce 1861 jela v čele průvodu vysoko na požárním voze. Držela v rukou hasičskou troubu naplněnou růžemi a její „chlapci“, oblečení v červených košilích, hrdě pochodovali za ní. Pro své denní vyjížďky používala luxusní kočár s vlastním erbem na dveřích: čtyři esa a nad nimi sedící lev.
Když onemocnělo několik set horníků kontaminovanou vodou, udělala Julia ze svého domu nemocnici, ve které byla sama činná jako zdravotní sestra. Při povstání Indiánů hrozilo obyvatelům Virginia City bezprostřední nebezpečí, ale ona zůstala s horníky ve městě, místo toho, aby hledala ochranu v Carson City.
Během občanské války darovala velké obnosy pro agenturu Sanitary Commission, což byla předchůdkyně Červeného kříže. Ale všechny její dobré skutky nestačily. U nově příchozích mužů a dam neplatila za společensky přijatelnou osobu a již nesměla sedávat, obklopena nápadníky, ve své divadelním lóži. Byla nucena zaujmout skromné místo v pozadí, kde se kromě jiného ukrývala před zraky městských celebrit.
Po smrti legendou
Ráno 20.ledna 1867 byla polonahá Julia nalezena služkou uškrcena v posteli. Po vrahovi, který utekl i s jejími klenoty a kožešinami, chyběla jakákoliv stopa. I když ji místní smetánka nedovolila pochovat na některém z městských hřbitovů, byl její pohřeb dojemnější, než cokoli, co se do té doby v Nevadě událo. Všechny doly, rudné mlýny a saloony byly uzavřeny a stovky mužů, vedeni šedesátičlenným hasičským sborem, následovaly její rakev až k Flower Hillu, asi míli jihovýchodně od města, kde byla pohřbena do neposvěcené půdy. A když na zpáteční cestě ze hřbitova spustila kapela Metropolitan Brass Band píseň „The Girl I Left Behind Me“ nestyděli se tito drsní chlapíci za své slzy.
Čtyři měsíce po Juliině smrti byla u francouzského pekaře a tuláka Johna Milliana (vlastním jménem Jean Marie Villain), který byl za krádež a pokus o vraždu vsazen do vězení, nalezena část jejích drahokamů. Na místě byl obžalován z Juliiny vraždy, postaven před soud a odsouzen k trestu smrti. Ač přísahal, že Julii nezabil, že byl pouze spolupachatelem krádeže šperků, soudce byl neoblomný.
Vraha chtěla vidět viset tak obrovská masa lidí, že exekuce musela být provedena na otevřené pláni v horách severně od města. 24.dubna 1868 se opět uzavřely všechny doly v Comstock Lode a Julia Bulette poskytla městu Virginia City podruhé velký slavnostní den.
Její legenda pokračovala i po její smrti. Juliin portrét visel v mnoha saloonech, a spisovatel Rex Beach ji zvěčnil jako Cherry Malotte ve svém románu „The Spoilers“ („Kořistníci“, Jos.R.Vilímek, Praha 1926). Oscar Lewis ve své knize „Silver Kings“ prohlásil, že o Julii Bulette bylo napsáno více, než o kterékoli jiné ženě z Nevady.
Existují zřejmě pouze dva autentické portréty Julie Bulette. Jeden z mládí, a slavná fotografie, kde stojí vedle hasičské přilby s číslem 1. Třetí fotografie, dříve identifikovaná jako Julia Bulette, je s vysokou pravděpodobností portrét její služky, která se také jmenovala Julia.
V říjnu 1959 se v slavném televizním seriálu „Bonanza“, v epizodě s názvem „Julia Bulette Story“, naše hrdinka objevuje jako charakterní žena. Ztvárnila ji herečka Jane Greer.
