Bilad Al Sudan – Země černých lidí

Před 9ti lety jsme tudy projížděli na naší skvělé cestě napříč Afrikou. Země se vším všudy se nám zaryla pod kůži. Pár let jsme odolávali lákavým pozvánkám našich přátel. Také vybočení z pravidelné xleté trasy Praha – Johannesburg nějak nevycházelo. Již máme za sebou několik dlouhodobých cest a pobytů v této tajemné okouzlující zemi. 

Jsou 2 hodiny ráno, pilot hlásí 30°C. Na letišti čeká náš kamarád Taha. První dny vyřizujeme potřebnou registraci a povolení a nasáváme atmosféru města s umírněným chaosem. Nakonec vyrážíme na okruh turismem neposkvrněnou zemí.

Súdán se možná na první pohled nejeví jako ideální destinace pro zajímavou dovolenou, ale věřte, že pod závojem válek, vraždění a fanatismu, objevíte něco, co Vás bude zaručeně šokovat okamžitě od samotného příjezdu. Příjemně i nepříjemně. První co šokuje je horký vzduch a řízné slunce. Ve stínu 45°C, o pobytu na slunci není slov a v létě, učiněná sauna až 60°C. To by Vás ale odradit nemělo, z chladné Evropy si člověk rád klouby prohřeje.

Víte o Súdánu?

Saharská země, která do července 2011 byla největší zemí černého kontinentu. Jako celek o rozloze 2,5 mil.km2, rozdělená do 26 provincií je domovem zhruba 45 milionu obyvatel, z nichž největší procento 52% tvoří Černoši, okolo 40% arabové a zbytek Beja, cizinci a jiné etnické skupiny. 70% je islámského vyznání, 5% křesťané a zbylých 25% tradičního vyznání. Právě rozdílné etnické skupiny a náboženství mají na svědomí několik dlouholetých občanských válek. Mimo „horké“ oblasti je možné si užívat pohostinnosti místních a krás dosti drsné krajiny. Od severu, který je velice vyprahlý a většinou je pokryt oranžovým pískem, kamením a velmi strohou flórou saharské a bayudské pouště krajina pomalu přechází centrem přes polopoušť, nízké pohoří Sabaloka až do tropického pralesa a vysokého pohoří s nejvyšší horou Mt. Kynyati na samém jihu, v dnešním Jižním Súdánu.

Je to jedna z nejchudších zemí světa i přesto, že má ohromné zdroje nerostného bohatství. Kromě bohatství jižního Súdánu, čímž myslím ropu, se těží měď, zlato a slída. Hlavním zdrojem obživy je zemědělství. Pěstuje se zde bavlna, sorgam, také cukrová třtina a další plodiny. Je největším vývozcem arabské gumy. Dromedáry, kozy a skot je vidět všude kolem, právě pro jejich nenáročnost a přizpůsobivost. Osli jsou tu hojně využívaní k přepravě nákladů i sebe samých.

Do víru velkoměsta

Chartúm se stalo hlavním městem již v roce 1825 pod turecko-egyptskou vládou. V roce 1885 jej obsadil Mahdí (Muhamed Ahmad) a označil hlavním městem Omdurman. V roce 1898, kdy vláda Mahdího byla ukončena, dostal titul hlavního města opět Chartúm. Tripartitní metropole, je takovou startovní čárou na výpravě po Sudánu. Chartúm v místním nářečí znamená sloní chobot, s největší pravděpodobností odvozený od tvaru země táhnoucího se mezi Modrým a Bílým Nilem. Ty se právě v hlavním městě slévají v jeden Nil a město dělí na tři části – Chartúm, severní Chartúm (Bahri) a Omdurman.

Jižní část je Chartúm. Úřední a obchodní část, kde se nachází většina velvyslanectví, úřadů a ministertev, ale i muzeí a něco málo zajímavostí. Na severovýchodě Bahri, omývaná vodami Modrého Nilu a Nilu je spíše průmyslovou zónou. Omdurman je nejstarší a nejzajímavější část města. Táhne se po celém západním břehu a od ostatních jej dělí Bílý Nil a Nil. Nejdelší řeka světa, protékající na sever přes Egypt do Středozemního moře.

„Brazílie v Africe“ je zajímavé město působící úhledně a prostorně s přesně vytyčenými ulicemi. Nepořádek a různě odstavená auta, osly a ostatní musíme přehlédnout, to k Arabům a k Africe prostě patří. Město nabízí kulturní, historické i gurmánské vyžití. Díky směsici národností působí uvolněně a otevřeně. A ačkoliv patří do Afriky, je bezpečné. Každá část města nabízí něco, co člověk musí vidět nebo zažít.

Hrstku památek doprovází pohodový život Sudánců

Pro každého je tu něco, nejen staré památky vypovídající o těžké historii území, ale také zábavnější atrakce a tradiční trhy. Ať už se člověk rozhodne pro Souq Omdurman, jeden z největších trhů v Africe nebo pro menší Souq Arabi, vždy se dostane do blízkosti místních kdy okusí jejich pohostinnost a přátelskost. Spousty lidí, stolečky, vozíky a rozprostřené koberce nabízí vše, nač si člověk může vzpomenout. Mezi ovocem, kořením, zeleninou, suvenýry, tradičním muslimským oblečením a potřebami pro krásu každé ženy se najdou i živé opičky, krokodýlí nebo hadí kůže na výrobu bot, ale bohužel i velké množství čínských kšuntů. Máte toho dost a rádi byste si odpočinuli a ukryli se před drsnými paprsky neúprosného slunce? Není problém. Kávová lady nebo mladíci s mixéry nabízející čerstvé džusy dle Vašeho přání, jsou k dispozici snad na každém volném kousku. Tak až si nakoupíte „bachur“, „tabaldi“ nebo datlový džus „šerbot“, sedněte si do stínu, dejte si třeba „fuul“ (tradiční sudánské fazole) a zapijte je čerstvým mangovým džusem nebo výbornou kávou zvanou „jebanah“.

Po Omdurmanu není problém se posunovat minidopravními prostředky zvanými raksha. Celé hlavní město je protkané sítí městské hromadné dopravy, dostat se můžete kamkoliv, jen je lepší alespoň malinko rozumět arabsky. Za pár liber Vás minibus převeze přes řeku například do Národního nebo etnografického muzea, ve kterém můžete nahlédnout do tajů a historie země i národů. Nad celým městem se tyčí mešity různých tvarů a velikostí, a z každé se pětkrát denně do okolí rozléhá hlas muezína. Není divu, vždyť Sudán je země v převážné většině vyznávající Islám se striktním zákonem Šaría. Za poklidnou procházku stojí i návštěva hřbitovů s místními tradicemi. A až dojdete k hrobce Hamed al-Nil, tak tam počkejte do pátečního odpoledne. Sufisté se zde každý pátek tancem pojí s Allahem. Ze Souq Omdurman je to co by kamenem dohodil.

Domov černých faraónů

Jste překvapení? My byli také. Egyptské pyramidy a špatná pověst státu zastínily bohatství a poklady této země. Na jejím území se nachází nespočet pyramid, chrámů, hrobek a pevností. Zájem alespoň ze strany archeologů přišel pozdě a o spousty památek jsme přišli. Vzal si je zpět čas a neoblomný oceán písku drsné pouště. Zatím je znám jen zlomek. A ještě méně z nich je přístupno veřejnosti. Oblast údolí Nilu známé jako Nubie byla domovem tří království. První s hlavním městem Kerma působilo v letech 2600-1520 před Kristem. Druhé bylo situováno v Napata v letech 1000-300 před Kristem a poslední na dnes nejznámějším a nejzachovalejším území Meroe v letech 300 p.Kristem až do zhruba 280 našeho letopočtu.

Říše Kušitů byla nedozírná a i přes všechny útrapy z ní zůstal dostatek, abychom mohli obdivovat kulturu dávných civilizací. Nejznámějšími poklady jsou na severozápad Chartúmu královské hlavní město a pohřebiště Meroe, nejlépe zachovalá osada Naga, Musawwarat, na sever přes poušť Bayuda u dnes přehradou Merowe zatopeným 4 kataraktem pyramidy Nuri, hrobky El-Kurru, pyramidy Gebel Barkal v čele s posvátnou horou boha Amuna Gebel Barkal a v neposlední řadě také starobylé obchodní město Dongola. Právě tam by Vaše pouť po okouzlujících památkách měla začít. Dále na sever k egyptským hranicím pokračuje putování za poklady této země k velmi zachovalému chrámu Soleb postavený faraónem Amenhotepem na počest boha Amuna. Neočekávejte však honosnou slávu v podobě památek v Egyptě! Co ovšem ocení asi každý, tak jako my, nestojí se fronta u brány s tisíce dalším turisty, ale člověk se cítí jako objevitel. To je jedna z předností Sudánu. Představte si... stojíte mezi pyramidam Meroe kdesi v poušti, nad hlavu blankytně modré nebe, obličej ošlehává horký vítr, nohy se boří do tisíce let starého písku... nikdo vás neobtěžuje, nikdo Vás nehoní ani do Vás nestrká. Jste sami, sami spolu se stovky ba tisíce let starými tichými společníky... Ten pocit se nedá popsat a atmosféra těžko zanést do fotoaparátu.

Pannenská krása Rudého moře

Vedle krásných pozůstatků dob dávno minulých má země i jiný poklad. Na východě omývá její břehy Rudé moře. To je jeden z rájů pro potápěče a šnorchlaře. Ale podvodní svět zde v Sudánu je absolutním rájem s pannenskými útesy a podvodními atrakcemi. Snad každý náruživý potápěč zná jméno Jacques Cousteau. Badatel, vědec, biolog, potápěč a objevitel. Jeho vášní byl podmořský svět, a poznatky z něj světu přinášel v mnoha knihách a filmech. Vody Rudého moře ukrývají jeho famózní experiment pokusu žít pod vodou –  projekt pojmenovaný Precontinent I, Precontinent II a Precontinent III. Korály porostlé pozůstatky podvodní vesnice Precontinent II jsou stále k vidění v jedné z nejhezčích lokalit Shaab Rumi. Potopit se ke staré dílně pyšně se tyčící mezi korálovými útesy nad temně modrou propastí byl nezapomenutelný a zvláštní zážitek. Věřím, že vidět na vlastní oči tento projekt je snem každého potápěče. Potápění v Sudánu je, vzhledem k častému silnému proudu, hlubším ponorům a množství velkých ryb, jakými jsou žraloci, manty a podobně, spíše pro zkušenější potápěče. Díky malé návštěvnosti jsou útesy pannenské a nepoškozené.

Al-Salamu alaykum, khwadja!

Při naší první návštěvě jsme byli velice ovlivněni zprávami v médiích. Obávali jsme se setkání s těmi fundamentalisty. Vždyť právě místní lidé mohou celý pobyt zpříjemnit, nebo pěkně okořenit. Po prvních několika setkáních z nás spadla veškerá obava. V Sudánu spolu žijí arabové a černoši, jen hrstka bělochů a to jsou spíše humanitární a rozvojový pracovníci. 700 kmenů hovoří 135 jazyky, úřední je ovšem arabština. Sever patří spíše arabům a jih zase černočerným černochům. Tomu také nasvědčuje architektura. Na sever jsou stavení hranatá hliněná a mnohdy pěkně zdobená a na jih tradiční africké rondavely se slaměnou střechou nebo chatrče ala co vítr dal. Chartúm je mix všeho.

Súdánci ať jsou hnědí nebo černočerní, říká se, že v Sudánu žijí ti nejčernější z černých, většinou mají na tváři úsměv, jsou velice milý a pohostinní. Do objektivu fotoaparátu skáčou sami. Běloch je pro ně host, kterého si váží a opečovávají ho. Je to snad jediná země v Africe, kde běloch je vítán a ctěn. V mnoha případech jsme museli pózovat i my. Pózovat před jejich chytrými telefony. Snad každý Sudánec, i ten co žije v polorozpadlé chýši, vlastní smart phone a aplikaci WhatsApp. Není tedy problém mu právě nafocené snímky jeho stáda velbloudů poslat. A všichni jsou happy!

Oblek nebo Galabiya

Tradičním oblečením mužů jsou „galabiye“. Dlouhá většinou bílá „noční košile“ pod kterou patří ještě bílé kalhoty „sirwal“. Běžně je ale užívané i evropské oblečení, kalhoty a především košile. U žen je to zase dlouhý pruh barevné a lehké látky, který si ženy zručně omotají okolo celého těla včetně hlavy. Říká se tomu „tobe“. Tobe nosí každá dospělá žena, mladé slečny se strojí do dlouhých sukní či šatů a přes hlavu mají přehozený dlouhý úzký pruh látky zvaný „tarha“. Na ulici lze lehce rozeznat vdanou i svobodnou ženu. Ruce i nohy každé vdané ženy jsou zdobeny hennou. Poprvé se zdobí při noci s Hennou na svatbu a od té doby je to taková její povinnost. I přesto, že zde panuje striktní zákon šaría, překvapila nás odlišnost a uvolněnost od sousedních muslimských zemí. Žena tu má své jasné postavení a povinnosti, ale v porovnání například s Libyí, jsou mnohem svobodnější a modernější. Nechodí kompletně zahalené a neschovávají se pouze v domácnostech. Ženy tu najdete pracovat v bance, v obchodě, v restauraci i na jiných místech. Ve volném čase i večerních hodinách tráví chvíle s muži v restauracích i u kávové lady, kterých je zrovna v Chartúmu obrovské množství, s největší koncentrací podél Nilu, což umožňuje užít si i romantické posezení.

Zastavte se a vnímejte okolí!

Ať už se zastavíte na trhu u kávové lady na chai nebo jebanah, nebo v džusovém ráji na čerstvý chlazený džus z manga, pomeranče nebo guavy, je příjemné se zastavit a vnímat, jak okolní život volně plyne pod sluncem, které vytlačí teploměr až do nehorázných 50-60ti stupňových saun. Jak se lidé druží, relaxují a především jak jsou přátelští a extrovertní jeden k druhému. Dokáží si užívat volné chvíle určené k polední siestě, pozdější snídani nebo jen tak pokouřit „sheesha“ v sheesha baru. Když tak pozoruji ty rušné ulice a zaplněné „kavárničky“ zjišťuji, co je vlastně v životě důležitější? Hmotné statky, stres a samota? Nebo mít právě jen dostatek pro spokojenost, pohodu a veselé přátelské lidi kolem sebe?

Tak ještě k té spokojenosti něco z chutné sudánské kuchyně. Na našich cestách se stravujeme z místních zdrojů. Většinou trhy a „bufáče“. Arabové jsou po hygienické stránce trochu laxní, takže se mohou dostavit zažívací potíže, ale jídlo je chutné. Za vyzkoušení stojí arabský chleba, smažený nilský okoun, fata (chléb namočený v polévce), kissra (něco jako palačinka), asida (rosolovitá kaše), fuul (fazole restované na oleji s kořením šamar), okra (malé cuketky v želatinové omáčce). Jídlo je čerstvé, levné a velice chutné. Nakonec je dobré se osvěžit chlazeným nápojem „karkadah“ – sladký studený čaj z květu sudánského ibišku nebo silnou proteinovou bombou v podobě „tabaldi“ ( z plodu baobabu).

Nyní už nezbývá nic jiného, než si užívat putování po krásné zemi s exotickým názvem plným tajemství - Súdán.

www.dosudanu.cz